"Deset, možná jedenáct, ani nevím," řekl arogantně s úsměvem na rtech.
Kyle byl devatenáctiletý černovlasý kluk, se zelenýma kočičíma očima a neuvěřitelně sexy svalnatou postavou. Doslova každý mu ležel u nohou a jemu to vysoké sebevědomí, z takové pozornosti, stouplo do hlavy. Kyle měl všechno, na co si vzpomněl. Jeho rodiče byli bohatí lidé, zavalení prací a rodičovskou lásku nahrazovali drahými dárky. Kylovi to bylo fuk. Vždy dostal, co chtěl a svůj svět v přepychu a bezohlednosti miloval. Rodiče ho neomezovali, žehlili jeden průser za druhým a on měl i ve vztazích neomezenou svobodu, kterou taktéž miloval. Prostě a jednoduše, z Kyla se stal rozmazlený sebestředný fracek.
"Tak se na to podívejme." Přisedl si k nim, promnul si ruce a rozhlédl se kolem. "Tak kdo to bude dneska," zamyslel se nahlas.
Jeho přátelé s napětím očekávali, kdo se dnes stane jeho obětí na jednu noc a těkali očima po místnosti, stejně tak jako on.
"Moc malý, moc tlustý, s tím už jsem spal, děsné vlasy, ježiš co je to za hadry? ..." komentoval přítomné, až do doby, než se jeho pohled zastavil na jednom klukovi, kterého tu ještě nikdy neviděl. Musel nad ním uznale písknout a jeho kamarádi mu dali za pravdu, že je opravdu k sežrání. Měl na krátko střižené hnědé vlasy, krásné laskavé medové oči a jeho atletická postava hrála svaly.
"Páni, tak tohohle jestli dostaneš, tak ti budu snad nadosmrti závidět. Není ho škoda jen na jednu noc?" zeptal se jeho nejlepší přítel Marcus.
"Hm nebylo by špatné si s ním pohrát o trochu dýl, no uvidíme," zamyslel se nahlas a pousmál se Kyle, vstal a vydal se k němu.
"Ale jo klidně," řekl bez jakéhokoliv zájmu, a opět zabloudil očima ke knížce, kterou četl.
Tohle Kyla trochu překvapilo, zatím každý se ihned chytil už jen na jeho vzhled, ale tenhle kluk ne. No nic přece se nenechá jen tak odradit.
"Mé jméno je Kyle," představil se mu.
"Max," odvětil jen a dál ho ignoroval.
"Ty jsi tu nový že?" snažil se navázat nějakou konverzaci.
"Ano."
"Kdy ses přestěhoval?"
"Před třemi dny."
"A odkud?"
"Z New Yorku."
"A jak se ti tu zatím líbí?"
"Jo je to tu bezva."
Kyle začínal být bezradný, nikdy se mu nic takového nestalo, ten kluk nejevil sebemenší zájem.
"Nedáš si něco k pití?"
"Ne díky, nemám žízeň.
"Neboj, zvu tě." Mrknul na něj.
"Pokoušíš se mě sbalit?" Zdvihl svůj pohled nečekaně k němu.
"A kdyby jo, vadilo by ti to? Jsem hezký, bohatý a ty se mi moc líbíš. Uvidíš, je se mnou zábava a to ještě ani nevíš, jak líbám," řekl svůdně.
"To je sice možné, ale ta tvoje ješitnost a sebechvála jsou příšerné. Nikdy jsem nepotkal tak arogantního a nafrněného blba, jako jsi ty. A teď mě omluv, musím přečíst něco moc důležitého a ty mě tu zdržuješ," usadil ho Max a Kyle na něj jen zůstal s pusou dokořán hledět. Poprvé v životě zklamal a to se mu nelíbilo. Zdvihl se a došel ke svým smějícím se kamarádům.
"Páni, ten tě teda odpálkoval," pronesl skrz výbuchy smíchu Zack.
"Vy jste to slyšeli?" podivil se Kyle.
"Jo, slovo od slova," utíral si slzy Trey.
"Že bys dneska nebyl ve formě?" rýpl si Marcus.
"Nechápu, jak je to možný," sedl si na své místo naštvaně. "Ten kluk je snad slepej, nebo co," zakroutil nad svým kolapsem hlavou.
"Ale on je," ozval se nad ním známý hlas a Kyle vzhlédl. Stál tam blonďatý kluk se světle zelenýma očima, štíhlím pasem a nyní pobaveným úšklebkem.
"Georgi?"
"Páni, ty si ještě pamatuješ moje jméno?" řekl a povytáhl nevěřícně obočí.
"Cos to předtím říkal?" povzdychl si.
"Že ten kluk je opravdu slepý. Tady si narazil hochu, na něho ta tvá dokonalá krása působit nebude," dál se mu posmíval. Byl rád, že alespoň u někoho Kyle selhal. Stále mu nemohl zapomenout to, jak se na něj hned potom, co se s ním vyspal, vykašlal.
"Ale vždyť četl, to je blbost, aby byl slepý," odfrkl si Kyle, i když by to ledacos vysvětlovalo.
"Jo, jenže brailovo písmo. Používá k tomu ruce," odvětil vševědoucně George.
Kyle se znovu podíval na Maxe, a až teď si všiml, jak jeho prsty kloužou po stránce knihy.
"Škoda kámo, byl to fakt kus," poplácal ho po rameni Marcus, když šli domů.
"Ale já to nevzdávám," řekl zamyšleně, s rukama v kapsách a pohledem upřeným před sebe.
"Cože?" nechápali ostatní.
"Ale on je slepý, nevidí, jak vypadáš," podotkl Trey.
"To já vím, ale já toho kluka dostanu za každou cenu. Je to až moc velký kus na to, abych ho nechal jen tak jít."
Jeho kamarádi s pokrčením ramen kývli v souhlas hlavou.
"Ahoj," pozdravil jen Kyle a bez dovolení se k němu drze posadil.
"Ty už si tu zase?" povzdychl si otráveně Max.
"A vadí ti to moc?" zeptal se na oko ublíženě.
"Celkem jo," přiznal hnědovlásek.
"Jsi snad na holky?" napadlo ho.
"Ano i ne."
"Takže stejně jako já bi."
"Já si ale na rozdíl od tebe vybírám podle charakteru a inteligence osoby, mě na vzhledu nesejde," mírně se zasmál.
"Tak proč ti tak vadím?"
"Jak jsem řekl, mě záleží hlavně na charakteru a zdá se, že ty jsi bezcharakterní," pokrčil rameny. "Víš, já nejsem někdo, koho lehce sbalíš, užiješ si s ním, a pak ho odkopneš. Nejsem hloupý, abych jen tak naletěl."
"Ale vždyť mě ani neznáš, jak mě můžeš tedy takhle soudit?" zamračil se Kyle.
"To, že jsem slepý, neznamená, že mám i špatný sluch, ba naopak. Včera jsem tebe a tvé kamarády slyšel a navíc i z tvého hlasu vyzařuje určitá arogance a jistota sebou samým. Jsi si sebou až moc jistý Kyle a jdeš přímo na věc, ale ne vždycky je to správné, vlastně to není správný nikdy. Ty spoléháš na svůj vzhled, a tím maskuješ svou sebestřednou povahu, takže si jí ani nikdy nikdo nevšimne včas."
Zaklapl svou knihu, vzal svou slepeckou hůl a odešel pryč.
Opět Kyla dostal, to se muselo nechat.
Jeho kamarádi z toho měli zase nehoráznou srandu a váleli se smíchy po stole.
Kyle šel naštvaně domů. Štvalo ho to, co Max řekl a hlavně ho štvalo to, že měl vlastně pravdu. Poprvé narazil na člověka, který mu konečně vmetl do tváře, co si o něm myslí, který mu řekl pravdu. Nikdy to nikdo neudělal, a to jen kvůli tomu, jak vypadal. Vždy si zakládal na svém vzhledu a dosti ho využíval, ale bylo to opravdu to hlavní? Z jeho myšlenek ho probudily až zvláštní poloopilé oplzlé hlasy a hlavně jemu známý hlas.
"Ale, ale, copak to tu máme? Sexy kořist, která je slepá jako krtek," posmíval se jeden.
"Jsi v pasti kocourku," zavrněl druhý.
"Dejte mi pokoj," odvětil klidně Max a chtěl kolem nich projít, ale jeden z nich ho prudce přirazil ke zdi, až z toho Maxovi louplo v rameni. Hnědovlásek zasténal bolestí.
"Ups, já nechtěl," zašeptal mu s úšklebkem těsně u ucha, které následně skousl. Maxovi projel tělem nepříjemný mráz zhnusení.
"Hej vy dva, nechte ho," řekl klidně s rukama v kapsách. Když Max uslyšel jeho hlas, mírně ztuhl.
"Hele mladej, nepleť se do toho, to není tvoje věc," odsekl mu ten, co držel Maxe.
"Ale jestli chceš, tak si tě na starost vezmu já, protože seš opravdu k pomilování," ozval se ten druhý.
"Má věc to je, protože tu obtěžujete mýho kámoše a ne díky, o starý vykopávky nemám zájem," odvětil chladně.
"Tos přehnal chlapečku, potřeboval bys trochu ponaučení o tom, jak se máš chovat," zavrčel ten muž a rozeběhl se k němu. Kyle se mu lehce vyhnul a ranou loktem do jeho zad, ho poslal k zemi. Potom došel i k tomu druhému a odtrhl ho od Maxe.
"Sladký sny," zašeptal tomu úchylovi do ucha a ubalil mu pěstí mezi oči. Chlápek se svezl na zem a zůstal tam v bezvědomí ležet.
Kyle popadl Maxe za ruku a odtáhl ho pryč.
"Uf, to bylo o fous," povzdychl si Kyle s úsměvem.
"Jo, děkuji fakt moc," řekl vděčně Max.
"Nemáš zač," mávl nad tím rukou a chystal se jít pryč.
"Počkej," zadržel ho Max a Kyle se zastavil. "Já chtěl bych se ti nějak odvděčit." To Kyla malinko zarzilo.
"To je dobrý, to nemusíš."
"Co to tady plácám?" pomyslel si Kyle zmateně.
"Ale já chci," nedal se Max.
"Dobrá, v tom případě se mnou pojď na drink, zvu tě," pousmál se pro sebe.
"Tak jo," povzdychl si hnědovlásek. Vlastně to mohl čekat a nadával sám na sebe, že mu to navrhl. Jenže on nikdy nechtěl být nikomu nic dlužen a byl teď dlužný zrovna jemu. Vždyť ono zachránit někoho před znásilněním není jen tak.
Zašli spolu do místní kavárny a seděli tam dobré dvě hodiny. Povídali si a Max zjistil, že Kyle není opravdu tak špatný společník, jak si zprvu myslel. Nevěděl, jestli se teď přetvařuje, ale opravdu se v jeho společnosti dobře bavil. Když se později večer rozloučili, šli oba dva domů se zmatenými myšlenkami na toho druhého.
Kyle si myslel, že se choval stejně jako vždycky, ani si neuvědomoval, že v Maxově přítomnosti ve skutečnosti odhaloval svou pravou tvář.
Max si doma lehnul na postel a přemýšlel o tom, jestli se má teď ke Kylovi chovat jinak, dát mu příležitost trochu se k němu přiblížit. Mohl být jen rád, že nevidí Kylovu tvář, jinak by určitě podlehl jen tak. Možná by se potom nemusel vůbec rozhodovat, ale určitě by pak skončil jako ti ostatní, s rozervaným srdcem a opuštěný.
"Ale copak Kyle, tebe to ještě nepřešlo? Podívej se kolem, je tu spousta pěkných holek a kluků, navíc on ti dal jasně najevo, že nemá zájem," pokrčil rameny Marcus.
"Avšak naděje umírá poslední," řekl tajemně Kyle.
Všichni se na něj nechápavě podívali a se zájmem poslouchali.
"Včera, když jsem šel domů, tak jsem ho zachránil před dvěma úchylákama. Byl mi vděčný a chtěl mi to nějak oplatit,…"
"A tak ti dal," přerušil ho Zack s nadšením. Kyle si poklepal prstem na čelo, ala nejsi ty náhodou padlej na hlavu?
"Ne a nepřerušuj," povzdychl si. "No byl mi vděčný, a tak se nechal konečně na něco pozvat. Přiznávám, že ze začátku z toho nebyl moc nadšenej, ale pak to vypadalo, že se dobře baví. Takže to možná nebude tak marný, jak jsem si myslel a rozhodně to teď nemíním vzdát," řekl odhodlaně.
"Hele a nezabouchl ses nám náhodou do něj?" pozdvihl tázavě obočí Trey.
"To asi těžko," řekl, jako by to bylo něco nemožného.
"Já jen, že je to poprvé, co se o někoho snažíš tak dlouho a dneska to vypadá, jakoby ses ho nemohl dočkat," pokrčil rameny.
"Snažím se jen proto, že je to pro mě výzva, nikdy mě ještě nikdo neodmítal," odvětil přesvědčivě, ale sám o tom dost pochyboval. Mohla by být pravda to, co říkal Trey? Mohl se do Maxe zamilovat? Nakonec došel k závěru, že mu Trey jen nasadil brouka do hlavy.
Max se tam za celou dobu, co tam seděl, neukázal. Přestalo ho bavit čekat, a tak se rozhodl jít domů.
"Ty už odcházíš?" ozvalo se před ním, když vyšel ven ze dveří.
"J-jaks mě poznal?" řekl překvapeně, když se vzpamatoval z leknutí a ještě k tomu z toho, že před ním stojí právě Max.
"Podle tvé vůně a chůze," pousmál se.
"Aha," řekl jen zaraženě, a pak nastala ta trapná chvíle ticha.
"Nechtěl byst jít ještě někam se mnou posedět?" zeptal se nakonec Max a Kyle souhlasil, přeci si nemůže nechat ujít takovou příležitost.
Kyle se dozvěděl, že je Max slepý už od narození. Že je mu osmnáct, a že má ještě dva starší sourozence, bratra a sestru. Žije sám se sestrou a matkou, která se do San Franciska přestěhovala kvůli práci, a hlavně proto, aby zapomněla na svou minulost jménem Frank.
I Kyle toho o sobě Maxovi spoustu řekl, i když toho spousty raději vynechal. Přesto si byl Max schopný udělat obrázek o tom, proč se Kyle chová jako rozmazlený spratek, on jím prostě byl a vždycky měl vše. A to byl jeho problém. Nikdy ho nikdo neusměrnil a ani nikdy neměl lásku a péči, proto ji neuměl dávat ani on sám.
Po chvilce váhání mu dal Max sám od sebe číslo. Jestli si doteď Kyle byl jistý, že ho nemiluje, tak teď přišly pochybnosti. Max se k němu nechoval jako k někomu, koho zajímá jenom jeho vzhled a peníze, líbilo se mu, že není naivní, a jen tak se nedá ošálit. Bylo mu s ním dobře.
Hned jak Kyle přišel večer domu, zavolal Maxovi. Povídali si přes telefon celou hodinu a dohodli se, že zítra vyrazí na pouť.
Kylovi se líbilo, že je do něj Max zaháknutý. Vedl ho, protože kdyby šel Max sám, trvalo by to déle.
Šli na řetízkáč, křičeli na horské dráze, po které bylo mimochodem Kylovi trochu nevolno, ještěže Max nemohl vidět, jak je zelený, šli na střelnici, kde mu Kyle vystřelil plyšového medvěda a na dalších spoustu atrakcí. Večer završili společnou cukrovou vatou.
"Děkuji ti za opravdu krásný večer, moc jsem si to užil," poděkoval mu s úsměvem Max, když ho Kyle doprovodil domů.
"Jo, to já taky," vzdychl Kyle a chystal se odejít, ale Max ho chytil za ruku.
"Počkej chvíli," řekl prosebně. Pustil mu ruku a nahmatal jeho obličej. Dlaněmi a bříšky prstů se jemně dotýkal jeho tváře. Zkoumal každičký rys jeho obličeje a ukazováčkem přejel po jeho rtech. Kyle zavřel oči, jak mu to bylo příjemné. Max se k němu naklonil a věnoval mu polibek na rty. Kyle se pousmál, očekával to, když ho Max zastavil. Přejel svým jazykem po kontuře jeho rtů, a když se otevřely, vklouzl tam svým jazykem. Jejich polibek byl něžný a dravý zároveň. Pro oba to byla chvilka, kterou nechtěl ani jeden z nich přerušit, byl to okamžik, při kterém ani jeden z nich nevnímal svět okolo.
"Dobrou noc," odtrhl se od něj s hravým hlasem Max a zavřel za sebou branku domu, ve kterém bydlel.
Kyle se pousmál a úsměv mu nezmizel ještě hodně dlouho.
Max se svalil na postel a objímal obrovského plyšového medvěda, kterého mu Kyle vystřelil. Měl dobrý pocit z toho, co se dnes stalo, a jak Kyle umí líbat! Blaženě se usmíval a při vzpomínce na polibek si povzdychl. Zabořil hlavu do polštáře a s krásnou představou, jak by Kyle asi mohl vypadat, usnul.
"Tak jak to pokračuje Kyle, už jsi ho dostal?" zeptal se Marcus a usrkl si své Coly.
"Už jsme se dopracovali k polibku a můžu vám říct, že to bylo dokonalé," řekl tak trochu zasněně. Jeho kamarádům tón jeho hlasu, s jakým to řekl, samozřejmě neunikl a překvapeně se na sebe podívali.
"Hele Kyle, nezdá se ti, že jsi z něj tak trochu na větvi? Že se ti dostal pod kůži?" zeptal se nejistě Zack.
"Hm zřejmě," pokrčil rameny jakoby nic.
"To je vtip, že?" pronesl nevěřícně Trey.
"Kdybys ho znal, tak bys to pochopil," zamračil se Kyle.
"Možná ho neznám, ale znám tebe. Ty si myslíš, že se jen tak přes noc změníš? Že najednou z ničeho nic jsi schopný milovat? Nakonec mu ublížíš stejně, jako těm ostatním," oznámil mu.
Kyla, ačkoliv nechtěl, donutily tato slova k zamyšlení. Je opravdu to, co k Maxovi cítí láska, nebo si to jen namlouvá, protože je mu s ním dobře? Vlastně ani nevěděl, jaké to je být zamilovaný, nikdy to nepocítil. Tak jak si teď mohl být jistý? Od svých patnácti let střídal holky a kluky, jak na běžícím pásu a teď najednou z ničeho nic by se zamiloval do kluka, kterého zná sotva týden?
Potřeboval si všechno promyslet, nebyl si sám sebou jistý. Nezvedal Maxovi telefony, neodepisoval na zprávy, s kterými mu musel určitě někdo pomoct, a pro jistotu už nechodil ani do oblíbeného klubu. Úplně se od něj odstřihl. Nevěděl, že Maxe to trápí, a že ho to i celkem naštvalo. Začínal si myslet, že se v Kylovi spletl, a že ho už omrzel, jako ti ostatní. Přestal mu tedy psát a volat. Bylo mu to líto, ale co mohl s někým takovým, jako je Kyle, nadělat?
Trvalo asi týden, než Kyle přestal ignorovat fakt, že mu Max chybí. Rozhodl se to risknout. Možná, možná, že mu ublíží, ale potřeboval vědět, jestli je schopný milovat. Už po dvou dnech, kdy mu nepsal, mu došlo, že je na něj zřejmě naštvaný, a i kdyby ho nechtěl poslouchat, on to nevzdá.
Dorazil k brance jeho domu a zazvonil na zvonek. Vchodové dveře domu se otevřely a vyšla z nich dívka, s dlouhými hnědými vlasy po ramena. Podle podoby mezi ní a Maxem si domyslel, že je to Lucy, Maxova starší sestra. Když si Kyla pořádně prohlédla, chvíli zůstala tupě zírat na jeho dokonalost.
"P-přeješ si?" vykoktala ze sebe omámeně.
"Je doma Max?"
"A kdo jsi?"
"Jsem Kyle jeho…"
"Ty seš Kyle?" její výraz se změnil, teď se mračila.
"Ano," povzdychl si.
"Max tu není," vyprskla.
"A kde je?"
"Proč tě to zajímá?" zeptala se jedovatě.
"Musím s ním nutně mluvit, je to důležité," řekl zoufale a její výraz trochu povolil.
"Dneska odjel na nějakou dobu k příbuzným zpátky do New Yorku, měl by se vrátit tak za tři měsíce," pokrčila rameny.
Kyle posmutněl, věděl, že to všechno pos*** a za tři měsíce se toho může stát ještě hodně.
"Aha, tak nashle," odvětil sklesle.
"Díky," křikl trochu nadšeněji a rozeběhl se ke svému černému porsche. Naskočil do něj, a co nejrychleji uháněl ulicemi směrem k letišti.
Dojel ke stanici metra, která byla k letišti nejblíže a čekal před jejím východem opřený o sloup.
"Utíkáš?" zeptal se, když kolem něj Max prošel a poťukával před sebou svou slepeckou holí.
Max se zarazil a mírně ztuhl.
"Co tu chceš?" tázal se s překvapením a trochou nevrlosti v hlase.
"Nenechám tě přeci jen tak odjet."
"Nechápu proč," řekl nezaujatě, i když v duchu byl zvědavý k prasknutí.
"Protože jsem se do tebe zamiloval a neuvědomil si to dřív. Bál jsem se a stále se bojím, že ti ublížím, stejně tak, jako jsem ubližoval dřív. Jsi pro mě důležitý a tobě bych ublížit nechtěl," odvětil mu upřímně a přistoupil k němu.
Max se z jeho náhlé blízkosti malinko zachvěl.
"Miluji tě," zašeptal poprvé v životě Kyle ta dvě kouzelná slůvka a políbil ho na rty. Z Maxových očí se spustily slzy.
"Neplač," utišoval ho Kyle, který se právě opíral svým čelem o to jeho a stíral mu ty slané kapičky vody ukazováčkem z lící. "Neodjížděj prosím," zaprosil ho zoufale.
"Ale já musím," povzdychl si smutně. "Jedu tam na různá vyšetření, kvůli zraku a pro své dosavadní testy. Našli jsme tady v San Francisku dobrého očního chirurga a on to vše potřebuje. Já, já mám naději, že budu vidět," vydechl, jakoby tomu stále nemohl uvěřit.
"To chápu," pousmál se smutně Kyle. Měl z toho opravdu radost, ale už teď věděl, že to nebude mít lehké.
"Myslel si to, co si řekl vážně, nebo sis chtěl jen předtím, než odjedu užít?" zeptal se Max.
"Myslel jsem to vážně," odvětil trochu dotčeně.
"Jestli to myslíš vážně, tak pak tu na mě počkáš, i když to bude těžké. Můžeš to brát něco jako zkoušku citu," mírně se tomu zasmál. "Taky tě miluju Kyle, ale teď už mám nejvyšší čas," věnoval mu ještě polibek, a pak se vydal pomalu k letištní hale.
Kyle mu ještě pomohl se zavazadly a odvedl ho k jeho letu. S očima upřenýma na runway sledoval, jak letadlo vzlétá, a tak odnáší Maxe pryč.
Bál se toho, co přijde, bál se, že ho zklame. Teď, když byl Max pryč, neměl jistotu, neměl ze začátku oporu, bál se, že to sám takhle ze začátku nezvládne.
Tři měsíce uplynuly jako voda. Každý den strávili na telefonní lince minimálně dvě hodiny.
Nadešel den D a Max vstoupil se svými kufry do letištní haly. Měli se setkat hned u zavazadel, ale Kyle stále o své přítomnosti nedával vědět. Chvíli tam ještě jen tak stál, a když stále nic, smutně si povzdychl, Kyle ho opět zklamal.
"Copak si myslíš, že po tom úmorném čekání a obrovském účtu za telefon, bych se tě jen tak vzdal?" ozvalo se za ním.
"Kyle!" vyjekl, otočil se a skočil mu kolem krku.
"Tak pojď miláčku, všechno mi budeš vyprávět cestou," pousmál se, věnoval mu pusu na čelo a za ruku ho vedl ven. Pomohl mu do auta, hodil věci do kufru, a pak se usadil na místo řidiče.
"A to má být problém?" zeptal se nechápavě.
"Kyle jsou to dva miliony dolarů, to si nemůže má rodina dovolit. Část sice pokryje pojišťovna, ale stejně je to hodně," povzdychl si smutně.
"Ale má rodina si to dovolit může," odvětil.
"To-to nejde, to v žádném případě," zavrtěl rázně hlavou v záporném gestu, když mu došlo, kam tím Kyle míří.
"Maxi poslouchej mě," povzdychl si. "Já nikdy neměl nikoho, s kým bych se mohl o něco podělit, neměl jsem nikoho, kdo by mě naučil, co je to mít rád, co je to milovat. Tys mě tohle naučil a to je mnohem víc, než co ti můžu dát já. Nech mě ti to alespoň oplatit tímto způsobem. Já chci, aby tyhle krásný medový oči viděly. Prosím, nech mě, abych ti mohl splnit to, co si přeješ ze všeho nejvíc. Nech mě darovat ti zrak."
Max chvíli přemýšlel. Na jednu stranu nechtěl být Kylovi dlužný, ale z Kylova hlasu to spíš vyznělo, že je Kyle dlužný jemu, navíc si to sám přeje, přeje si mu to zaplatit. On sám toužil po zraku stejně tolik, jako ho začínal milovat a nejdůležitějším bylo, že chtěl konečně vidět jeho tvář, protože přeci jen představy nejsou dokonalé.
"Dobrá," souhlasil tedy nakonec zdráhavě.
Dotýkal se opět a znovu jeho tváře. Přejížděl svým ukazováčkem po kontuře jeho rtů, dotýkal se dlaněmi jeho pravidelně zdvihající se hrudi a zkoumal každý jeho sval. Poslouchal jeho zrychlený dech, cítil každičkou kapičku potu na své rozpálené kůži a užíval si pocitu, že ho cítí v sobě I on zrychleně oddychoval a nemohl se nabažit jeho přítomnosti, nemohl se dočkat toho slastného vrcholného vysvobození.
"Neboj se lásko, já budu v duchu s tebou. Budu ti šeptat slovíčka útěchy a až tvé oči poprvé uvidí svět, bude tam s tebou i má tvář," políbil ho na ruku a Max s mírným úsměvem kývl. Kyle se s nadějí, že ho Max brzy konečně spatří, díval, jak ho doktoři odváží na sál.
Po operaci trvalo dva týdny, kdy byly Maxovy oči zahalené temnotou, byly obvázané obvazy. Kyle za ním každý den chodil na návštěvu a držel ho ve svém objetí.
Doktor pomalu obmotával obvaz, dokud nebyl dole úplně, poté sundal z jeho očí vatičky a pokynul mu, aby oči otevřel.
Max zatřepotal víčky a otevřel oči dokořán. Chvíli viděl rozmazaně, ale s každou přibývající minutou se jeho zrak vyjasňoval. Rozhlédl se po pokoji a nemohl uvěřit tomu, že doopravdy vidí. K jeho zklamání však viděl v místnosti pouze jediného člověka, který musel být podle hlasu a stáří jedině jeho doktor.
"Chceš se na sebe podívat?" zeptal se a podal mu zrcátko. Max nejistě kývl, onen předmět si od něj vzal a zadíval se do něj. Nemohl uvěřit tomu, jak vypadá. Krásné hnědé vlasy, hladké rysy obličeje, plné narůžovělé rty, ale nejkrásnější, nejkrásnější se mu zdály jeho medové oči, kterými teď konečně viděl svět.
"Škoda jen, že tu není Kyle," nahradilo jeho nadšení mírné zklamání a odložil zrcátko zpět na postel.
"Opět mě nečekáš?" zeptal se pobaveně jeho hlas.
Max se zhluboka nadechl, a potom se pomalu zadíval ke dveřím, odkud jeho hlas vycházel.
Zůstal na něj okouzleně hledět. Sice kromě doktora a sebe žádného člověka ještě neviděl, ale Kyle se mu zdál dokonalý a mnohem hezčí než on sám. Nemohl ho k ničemu přirovnat, nikdy totiž nic neviděl a v nemocničním pokoji nebylo nic, co by ani ze čtvrtiny vystihovalo jeho krásu.
"Kyle," vzdychl tiše.
"Ano, jsem to já," pousmál se a posadil se k němu na postel. "Doufám, že nejsi zklamaný," poprvé v životě si nebyl jistý svým vzhledem, poprvé pobaveně zjistil, že se bojí.
"Ani náhodou," pořádně na jeho tvář zaostřil a dotkl se jí, jakoby to byl jen nádherný sen a měl se rozplynout. "Mé představy se tomu nemohou za žádnou cenu rovnat," pronesl šťastně a nespouštěl svou dlaň z jeho hebké tváře.
"Děkuji ti Kyle, děkuji za všechno," šeptal těsně u jeho rtů.
"To já děkuji Maxi," zašeptal ještě, než ho políbil.





Jupí! Happy endy jsou pro mě to pravý. Tahle povídka byla tak úžasná! Bylo to jak jemný pohlazení po duši, které pomáhá uvěřit tomu, že se lidi mění. Prostě bájo!