"Vždyť na tebe byl taky spáchán útok," diví se ředitel.
"Nemohl jsem se přeci nechat odhalit. Začínalo být podezřelé, že přebírám místa napadených senseiů. Využil jsem svého talentu iluse, a tak to vypadalo, že mě někdo napadl," řekne s úšklebkem.
"Ale tu schopnost měl …," zarazí se a vytrácí se mu barva z obličeje.
"Ano Arata, tvůj synovec," odvětí s ledovým klidem.
"Ty bastarde!" zařve a posílá proti němu svá slova. On však jen protočí oči a posílá proti němu noty. Spojí se v jedno a ve spletitém chuchvalci padají k zemi.
"Jsi slabý, a to si říkáš ředitel," chytí ho dalšími notami a ohodí ho na zeď. Ředitel upadne do bezvědomí.
"Ani se o to nepokoušej Akiro," řekne chladně a otočí se ke mně ve chvíli, kdy vytahuju blok a tužku.
"Moc rád tě vidím bratříčku," usměje se na Daichiho, kterému se v očích zračí vražda.
"Tatsuyo," zavrčí.
"Proč to děláš?" zeptám se ho a jeho oči spočinou opět na mně.
"Protože mám rád moc, protože senseiové na téhle universitě nebyli schopní dostatečně uznat můj talent. Protože chci být prostě jen nejlepší a nejsilnější, protože chci vyhladit ty slabé, kteří si nezaslouží byť jen sebemenší talent," pousměje se zlým úšklebkem. "Sumi," otočí se na svou múzu, "mi řekla, jak krást múzy ostatním. Prozradil, že existuje medailon, který je polapí a dá ti jejich veškerý talent. Poradila mi, kde hledat."
"Ale proč těm lidem bereš i životy?"nechápu.
"Protože když je nezabiju, mohly by se k nim po čase múzy vrátit a já bych je už nemohl chytit zpět," dostane se mi odpovědi.
"Ale dost už tlachání," povzdychne si.
"Bratříčku," otočí se k Daichimu, "musím říct, že jsi měl vždycky dobrý vkus na milence, ale u Akiry ses překonal. Víš, dost ti ho závidím a musím ho mít. Nech mi ho a já ti možná ušetřím život," řekne prohnaně.
"To raději zemřu, než abych ti ho nechal," odsekne mu.
"Když si to tak přeješ," uchechtne se. "A víš co? Jak by se ti líbilo, kdyby tě zabil on sám?" poklepe si s ďábelským úsměvem zamyšleně na bradu.
"To asi těžko, já bych tohle nikdy neudělal," zavrčím.
"Ale ano, udělal," odvětí pobaveně a vytáhne flétnu, přiloží si jí k ústům a mým směrem se začne linout jeho hudba.
"Daichiho hypnotizující talent," projede mi ještě hlavou naposledy.
"Akiro!" vykřikne Daichi zděšeně.
"Jaký je to pocit, když víš, že zemřeš díky svému daru a rukou své milované osoby?" zasměje se krutě škodolibě.
Daichi se jen ztrápeně dívá do mé bezvýrazné tváře.
"Zabij ho Akiro," přikáže mi klidně a já zdvihám svůj blok a rychle maluji. Hotovo. Vyvolám svůj obraz a už v ruce držím černou pistoli. Namířím s ní na něj a bez váhání vystřelím.
Kulka zasáhne přímo jeho hruď a Daichi padá k zemi. Po podlaze se rozlévá jeho krev.
"Výborně Akiro," zašeptá mi s chladnou radostí do ucha, otočí si mě k sobě a dravě mě políbí na ústa. Když se nedočkává odezvy, přikáže mi to a já se jako poslušný pejsek podvolím jeho rozkazu a do polibku se zapojím. Rozkáže mi ještě pořádně svázat ředitele a dát mu uspávací injekci. Ještě tyto rozkazy splním, a pak opouštíme ředitelnu.
Zavede mě ke svému pokoji a tlačí mě k posteli. Povalí mě do peřin a pohladí mě ukazováčkem po tváři.
"Jsi tak sladký," zavrní. "Chovej se nejvášnivěji, jak jen umíš," přikáže mi a kousne mě do ucha.
Ihned si ho přitáhnu za triko k sobě a přitisknu dravě své rty na ty jeho. Ihned mu tričko strhnu a zasypávám mu polibky nejdříve krk, sem tam ho kousnu, a pak ho povalím pod sebe a laskám mu bradavky. Jeho slastné vzdychy se nesou po pokoji a jeho tělo se prohýbá v návalech vášně. Když má zavřené oči slastí, pousměji se a vytáhnu z kapsy pouta, která jsem stihl ještě předtím, než mě omámil hudbou namalovat.
Neváhám ani chvilku a připoutám ho s nimi k pelesti postele.
"Hele, tohle jsme si nedomluvili! Ihned mě koukej odpoutat!" zavrčí.
"Chtěl jsi to vášnivě ne?"
"To ano, ale tohle ne, koukej mě opoutat," přikáže znovu.
"Ani mě nehne," odvětím s klidem vzdorovitě a on se na mě zaraženě podívá.
"Daichiho moc na mě nemá žádný vliv," pokrčím rameny.
"Ale jak to?" zeptá se překvapeně a vůbec nechápe, kde se stala chyba.
"Víš, Daichi ji neuměl použít jen na toho, koho chtěl dostat, a to bylo špatné v boji. Kdybych se do toho chytil i já, byl bych v ohrožení a nemohl bych bojovat. Proto jsem si namaloval tuhle náušničku," poklepu si na levé ucho, "abych neslyšel hypnotizující podtón."
"Ale vždyť jsi mě poslechl, zabil si Daichiho," řekne vyjeveně.
"Menší trik," ušklíbnu se. "Ta zbraň vystřelila kulku, která možná prošla skrz Daichiho tělo, ale uvnitř se chovala jako vzduch, jakoby tam nebyla. A ta krev? Jen červená barva, kterou kulka po nárazu začala vystřikovat," pokrčím rameny. "Daichi z toho jen omdlel, vlastně myslím, že brzy bude tu," usměji se a bavím se nad jeho šokem.
Měl jsem pravdu, jen co to dořeknu, rozrazí se dveře a jimi vpadne dovnitř Daichi.
"Akiro, miláčku, jsi v pořádku?" zeptá se starostlivě a obejme mě.
"Jo jsem," pousměji se a objetí opětuji.
"Opět dojemné," ozve se za námi Tatsuyův hlas a my se překvapeně a polekaně zároveň otočíme.
"Ale jak?" zeptáme se s Daichim zaraženě najednou.
"Jednoduchá teleportace," zasměje se chladně.
"A teď," ušklíbne se a medailon na jeho krku se zeleně rozzáří, "se rozluč se svou múzou." V tu chvíli to začne Ayako vtahovat dovnitř medailonu.
"Ne!" vykřiknu, ale už je pozdě, Ayako je pryč a já cítím, jakoby mě velký kus chyběl.
"Takže, teď co s vámi dvěma," zamyslí se nahlas.
"Ty bratříčku," ukáže na Daichiho, "stoprocentně zemřeš, a ty Akiro, budeš můj, ať se ti to líbí nebo ne. Byla by totiž škoda tě zabít," zasměje se.
"Počkej!" vyhrkne Daichi.
"Co je? Chceš se snad vzdát a přidat se na mou stranu? Chceš ušetřit svůj život?" zeptá se pobaveně.
"Ne," zavrtí hlavou v záporném gestu. "Chci si s Akirou ještě promluvit. Splníš mi mé poslední přání? BRATŘE?"
"Ok, máš dvě minuty," pokrčí Tatsuya otráveně rameny a poodejde o kousek dál.
"Daichi," vydechnu smutně a nechám se pevně obejmout.
"Poslouchej mě Akiro," zašeptá mi do ucha něžně a pohladí mě po vlasech. "Je tu způsob, jak ho porazit," řekne mi a já překvapeně zamrkám. "Stačí ho jen porazit v jednom z uměleckých okruhů bez talentu a je to, amulet se rozbije a pustí múzy ven," prozradí mi a říká to takovým tónem, jakoby to nic nebylo.
Chci ještě něco namítnout, ale Tatsuya mě přeruší.
"Dvě minuty uplynuly. Takže sbohem Daichi," zhmotní teď již skutečnou pistoli, s opravdovými náboji a zamíří s ní na svého bratra.
"Počkej!" vykřiknu.
"Co zas?" povzdychne si notně otráveně.
"Vyzívám tě," vyhrknu bezmyšlenkovitě.
"?"
"Každý namalujeme obraz a čí bude lepší, ten vyhrává."
"Zbytečná ztráta času, nemáš talent," protočí oči v sloup.
"Prosím. Když vyhraješ, můžeš zabít Daichiho a já se ti dobrovolně poddám. Sundám si tu náušnici a budu nadosmrti tvým otrokem. Je to mé jediné přání," zaškemrám, i když je mi to, co jsem řekl dost proti srsti. Ale co jiného mi zbývá? Stejně není jiné řešení.
Chvíli to zvažuje.
"Připrav se, že mi budeš nadosmrti sloužit," řekne nakonec a namaluje dva stojany s plátny, paletami a štětci.
"Můžeme začít," pobídne mě a postavíme se před svá plátna.
On se ihned pustí do díla, jeho múza mu něco našeptává, zatímco já tam jen stojím a koukám se na prázdnou bílou plochu.
"Tohle je marné," pomyslím si smutně a zavřu oči.
Opět je se mnou v mysli Daichiho tvář, a tentokrát je tam s ním i Ayako.
"Ayako," trkne mě. "Každý, kdo má silnější múzu, si myslí, že ona je jednou z těch nejsilnějších. Stejně tak si to zřejmě myslí i ten útočník, co krademúzy, a tak i jejich talenty. Ale plete se. I kdyby měl milión múz a s nimi i talenty, tak nikdy mít nejsilnější múzu nebude," vzpomenu si na její slova a znovu nechám na mysl vyvstat Daichiho tvář, Ayako a dokonce i Hanako. Aniž bych otevíral oči, má ruka uchopí pevněji štětec, začne klouzat po plátně, a tak tvořit obraz, jenž mám v hlavě.
"Hotovo!" vyjeknu a zadívám se s obavami na své dílo.
K mému a posléze i Tatsuyově údivu je bez chybičky. Postavíme oba obrazy vedle sebe. Tatsuyův je opravdu nádherný. Zimní krajina, dokonale namalované sněhové vločky, padající z nebe, a to prolínání barev. Vypadá to tak skutečně, dýchá z toho až zarážející chladná krása.
Na mém obrazu jsem já v Daichiho objetí. Vedle nás stojí, každá z jedné strany, naše múzy Ayako a Hanako. Z mého obrazu je cítit hřejivé přátelství a především láska, ta největší múza ze všech.
"Ale to není možné," zarazí se Tatsuya nad mým obrazem.
"Áááá!" vykřikne a ze smaragdového medailonu na jeho krku začnou vylétávat múzy.
Když jsou všechny venku, medailon se rozpadne na malé kousíčky a ty se pak změní v prach.
"Ty!" zavrčí mým směrem a skočí po mně. Daichi ho zarazí svou dobře mířenou pěst a Tatsuya skončí pod tou ranou na zemi.
Ihned popadnu svůj blok a tužku. Uvězním ho i s jeho múzou ve speciální obrovské kleci.
Najednou se rozrazí dveře a vtrhne tam ředitel se školní ochrankou.
"Jste v pořádku?" zeptá se a oba kývneme.
"Odvezte tu klec dolů," přikáže těm mužům. "A vy dva, pojďte se mnou," pokyne nám hlavou a my jdeme za ním do ředitelny.
O všem mu poreferujeme a po půl hodině nás konečně pustí ven.
"Jak se cítíš?" zeptám se Daichiho.
"Ani nevím," pokrčí rameny. "Na jednu stranu Tatsuyu nenávidím a na druhou je mi ho líto, protože je to přeci jen můj bratr," povzdychne si. "Ale myslím, že on si doživotí pod ostražitou kontrolou zaslouží."
"Škoda jen, že se ten amulet rozbil, mohli mu jen odebrat Sumi, a pak by byl neškodný," zamyslím se nahlas. "Jak jsi vůbec věděl o tom řešení?"
"Když jste zmizeli, probral jsem se a pochopil, co se asi stalo. Vzbudil jsem ředitele a on mi to prozradil, pak zavolal ty chlápky," vysvětluje mi Daichi.
"Akiro?" zeptá se po chvilce a já se otočím jeho směrem. "Co se mezi tebou a Tatsuyou vlastně stalo?" Tahle otázka mě trochu zarazí. Všechno mu tedy řeknu, nechci lhát. Netváří se zrona moc nadšeně, ale podaří se mi ho uklidnit.
"A jak ses při tom cítil? Mohl jsi ho mít," řekne sklesle.
"Abych pravdu řekl, tak mě to i celkem vzrušovalo," přiznám smutně. "Ale nebylo to takové, jako když jsem s tebou. Tohle bylo opravdu jen spontánní a vzrušující, ale chyběla tomu ta jiskra, ten cit, co cítím, když jsem s tebou," zdvihnu k němu svůj oříškový pohled a zadívám se mu zpříma do těch jeho nádherných modrých očí.
"Miluju tě Daichi a nechci nikoho jiného," řeknu s něhou a láskou.
"Já tebe taky Akiro a nikomu tě nedám," přitáhne si mě do náruče a políbí na rty.
Jak se zdá, tak můj příběh má dobrý konec. Porazili jsme zloducha, našel jsem pravou lásku a jsem zde, na škole pro Renesanční děti. Co víc si můžu přát, když vše, v co jsem v životě kdy jen doufal, se mi splnilo?





Nemám slov...snad jedine
Dech-beroucí skvost