"Mé jméno je Naruto," odvětil blonďáček.
"Mé Gaara, co po mně chceš?"
"Já vlastně ani nevím," pokrčil bezradně rameny.
"Cože?" nehápal rudovlásek.
"Bude to znít hloupě, ale měl jsem sen, ve kterém mi bylo řečeno, ať sem zajdu," řekl trochu nervózně, i jemu to přišlo směšné, že se tím vůbec řídí.
"Odkud máš přívěsek, co máš na krku?" poukázal na medailon.
"Nevím, mám ho od narození a nejde sundat."
"Rozhlédl ses tu pořádně?"
"Ne, proč?"
"Tak to udělej a uvidíš," pokynul mu.
Naruto se rozhlédl a zůstal překvapeně stát s otevřenou pusou dokořán. Všude na oknech visely rudé závěsy se spirálou a na stěně byl obrovský erb s tímtéž znakem.
"Ale jak," vydechl Naruto a zadíval se na svůj medailon.
"Víš, já nejsem potomkem panovníků rodu, který tu žil přede mnou. Minulý král zemřel a jedinou dědičkou trůnu byla jeho dcera Kushina, která se provdala již dávno za krále země Blesku. Prý měla se svým manželem syna, ale nic víc o nich už bohužel nevím," pokrčil rameny. "Ale vím jistě, že ten medailon jsem už viděl na některém z obrazů. Pojď za mnou," pobídl ho a otevřel obrovské kovové dveře.
Prošli dlouhou chodbu, než se dostali do velké místnosti se spoustou obrazů. Procházeli kolem nich a Gaara si je spěšně prohlížel.
"Á tady, myslel jsem si to," ozval se najednou a Naruto vzhlédl.
Zarazil se, když uviděl rudovlasou ženu v krásných modrých šatech. Najednou si vzpomněl, kde jí viděl, ale proč se ukázala zrovna jemu?
"Kdo je to?" zeptal se Naruto.
"To je právě Uzumaki Kushina a ten medailon patřil jí," pousmál se. "Hele Naruto, nejsi ty ten její syn? Prý ho totiž dala jemu."
"Já-já nevím," odvětil zaraženě. "Já neznám své skutečné rodiče."
"Hm možná je pravda to, co se říká," zamyslel se nahlas Gaara a poklepal si ukazováčkem zamyšleně na bradu.
"Co se říká?" zajímalo Naruta.
"Že byl jejich syn jako miminko unesen."
Sasuke se zastavil v další vesnici a vešel do hospody, posadil se ke stolu a objednal si jídlo.
"Páni, vidíte toho kluka támhle? Ten je ták krásný," štěbetaly dívky.
"Za tento týden je to už druhý tak dokonalý. Zatímco tamten vypadal jako slunečný den, tenhle vypadá jako nádherná letní noc," podotkla jedna z nich.
" Ani nevím, kdo z nich je krásnější, ten s blond vlasy se zlatavým nádechem a očima barvy oblohy, nebo tento s havraními vlasy a hlubokým černým pohledem?" zamyslela se druhá.
Černovlásek je už skoro přestal vnímat, ale při řeči o blond vlasech a očích barvy oblohy zpozorněl.
Vstal a vydal se k těm dívkám. Všechny zrudly a málem se pod Sasukeho zkoumavým pohledem roztekly.
"Dobrý večer dámy," pozdravil je a poklonil se. Ony z toho div, že neomdlely.
"Mluvili jste o nějakém blonďákovi však?" zeptal se a všechny omámeně pokývaly naráz hlavou.
"Nevíte, kam se odtud vydal?" ptal se dál, ale dívky tentokrát zavrtěly hlavou v zápornou odpověď.
Sasuke si pomyslel, jakou to má ale smůlu, když si v tom jedna na něco vzpomněla.
"Ale počkat, on přeci odešel s Kibou, a ten se vydal do Větrné vesnice," vyjekla.
Sasuke se pousmál.
"Děkuji moc krásko, moc jsi mi pomohla," políbil jí na ruku, a pak zmizel u pultu, kde se začal dohadovat s hostinským o noclehu.
Dívka tam chvíli bez dechu stála, a když Sasuke zmizel za rohem, seklo to s ní o zem. Zřejmě nedostatek kyslíku.
"Nemáš zač Naruto, vždyť jsem nic vlastně neudělal," zamával mu na rozloučenou.
"Škoda jen, že nevěděl, kde přesně země Blesku leží," pomyslel si v duchu.
"No alespoň, že mi poradil směr," pousmál se a vydal se dál.
Sasuke brzy ráno opět vyrazil. Nejel ani hodinu, když uslyšel lidské ne moc přívětivé hlasy.
Přivázal svého koně ke stromu a pomalu a hlavně tiše se proplížil blíže k nim.
Ukryl se za hustým křovím a zvědavě poslouchal.
"Už mě to nebaví. Celých šestnáct let jen hledáme toho spratka, mám toho po krk," mračil se obrovský kolonát.
"Ale je to Orochimarův příkaz," odvětila rudovlasá dívka s brýlemi na nose.
"I ten mi už leze krkem, je to jen starej slizkej dědek, který umí jen poroučet," odfrkl si.
"Takhle o Orochimarovi-sama už nikdy mluvit nebudeš, je ti to jasný?" přimáčkl ho neuvěřitelnou na strom asi o hlavu menší a taky o nejméně dvacet kilo lehčí šedovlasý muž s brýlemi na očích.
"Ano, Kabuto-san," zasípal přidušeně. Teď už doopravdy nezněl tak drze a sebevědomě.
Kabuto ho pustil.
"Vím, že to není kdoví jak zábavné, ale je to rozkaz, který my musíme splnit. Musíme mu přivést toho Naruta, či jak se jmenuje, ať to stojí, co to stojí," řekl rázně. Věděl, že jestli je nepřesvědčí a oni mu nepomůžou, hrozilo by, že ho nikdy nenajde, a to by pro jeho život nebylo dobré. "A teď jdeme!" přikázal a všichni se poslušně zvedli.
Když byli pryč, nezvaný posluchač vylezl zpoza křoví a přešel zpět ke svému koni.
Sasuke věděl, že musí najít Naruta dřív než oni. V jedné věci měl výhodu. On věděl, jakým směrem Naruto šel.





No to byla nádhera!!!*rozplývá se*chtělo by to pokráčko!!!
Hlavěn ať Sasuke najde Naruta dřív než Kabudo a spol. slizounů