Otevřel oči a zadíval se na druhou polovinu postele, kde se k jeho zklamání nikdo nenacházel. Znovu zívl, protáhl se, a poté co si oblékl teplákové kalhoty, jenž vytáhl ze skříně, se vydal do kuchyně.
K jeho překvapení se odtamtud linula velice příjemná vůně. Opřel se o futra dveří, s rukama zkříženýma na prsou a s mírným úsměvem se díval na blonďatého chlapce, který měl na sobě pouze jeho bílou košili, která mu sahala těsně pod zadeček a s elánem a elegantností se otáčí kolem pánvičky, rychlovarné konvice a prkýnka s nakrájeným pečivem.
Itachi už to déle nevydržel, přistoupil k němu a zezadu ho objal. Naruto malinko leknutím nadskočil.
"Víš, jak jsem se lekl?" řekl káravě s úsměvem a sevřel jeho dlaně v těch svých.
"Omlouvám se," šeptl mu do ouška a políbil ho na krk.
Chvíli tam ještě jen tak stáli a užívali si blízkosti toho druhého, dokud se Naruto nevymanil z jeho náručí a pár správnými pohyby nedokončil snídani.
Nachystal vše na stůl a pokynul Itachimu, aby si sedl. Postavil před něj ještě hrnek s kafem, a pak se posadil i on.
Itachimu doslova zářily oči blahem, když spatřil smažená vajíčka se slaninou a dva chleby s máslem, o kus dál na jiných talířích zas topinky a toasty.
"Tak co?" zeptal se Naruto s úsměvem a mazal si zrovna toast jahodovou marmeládou.
"Vypadá to skvěle," vzdychl a nabral si na vidličku trochu vajíček. Vložil jí do úst a jeho oči se rozzářily ještě víc. "A taky to tak chutná," řekl blaženě.
"To jsem rád," pokýval svou střapatou blonďatou hlavou.
"Ale kde si se to tak naučil?" zeptal se udiveně.
"To si myslíš, že když máme služebné, že si nejsem schopný i něco uvařit?" odvětil se smíchem. "Má matka mě vedla k samostatnosti už od sedmi let, vůbec mě nerozmazlovala," pousmál se.
"Kéž by ta má takhle vedla i Sasukeho," zamrmlal Itachi.
"Všiml jsem si, že je trochu rozmazlený a arogantní."
"Jen trochu?"
"Dobře, trochu víc," přitakal se smíchem.
Chvíli snídali mlčky, dokud se znovu neozval Naruto.
"Všiml jsem si sbalené cestovní tašky ve tvém pokoji, chystáš se někam?" zeptal se a usrkl si trochu ze své kávy.
"Ano, jedu na, dá se říct služební cestu. Jedu pro otce dohodnout podmínky o uzavření smlouvy s jednou firmou," odvětil mu Itachi.
"Aha, v tom případě se mi bude stýskat. Na jak dlouho tam jedeš?"
"Nevím, přibližně na pět dní," pokrčil rameny.
"Máš to tu pěkný,"zhodnotil Naruto Itachiho celkem prostorný byt.
Byla tu samozřejmě kuchyně, která byla propojená s obývákem a sloužila zároveň jako jídelna. Dále koupelna vykachličkovaná do modra s obrovskou vanou s vířivkou. Itachiho ložnice, kde spolu včera prožili vášnivý sex na manželské posteli povlečené do bílo modré barvy a oddělená místnost se záchodem.
"Jo, taky se mi tu líbí. Je to tu prostorné, ale nejkrásnější je na něm ten výhled," jeho rty se protáhly do mírného úsměvu. "Pojď," vstal od stolu, chytil ho za ruku a vedl ho na balkón.
"Páni," vydechl Naruto, když bylo vidět na park pod nimi a zároveň v dálce třpytící se moře a lodě plující po něm.
"Ale stejně se nic z toho nevyrovná tobě. Tvým zářícím blankytně modrým očím a zářícímu úsměvu," pohladil ho dlaní po tváři a sklonil se k němu pro polibek.
Naruto ho objal kolem krku a milerád se zapojil.
"Vypadáš velice šťastně," slyšel velice známý hlas, když přišel s blaženým výrazem a úsměvem na rtech domů.
"Tati?" otočil se na blonďatého muže, jako byl on sám, sedícího v obýváku v křesle se zapáleným doutníkem. "Co tady děláš?"
"Přijel jsem se podívat, jak se tu máš a ujistit se, že všechno půjde dobře," odvětil mu.
Itachi se oblékl do volnějšího modrého značkového trička, pohodlných plátěných kalhot s kapsami a svých oblíbených modrých tenisek, na oči se ještě nandal černé sluneční brýle, popadl svou cestovní tašku a zamkl svůj byt. Nasedl do taxíku a vydal se na letiště.
Když prošel letištní kontrolou a měl odbavené zavazadlo, čekal v čekárně na svůj let.
O hodinu později už seděl se sluchátky na uších v letadle a o dalších pět minut už letadlo vzlétlo.
Dorazil do tří hvězdičkového hotelu, kde se ubytoval a rozložil papíry s různými poznámkami a přesnou mapou místního muzea. Zbývaly pouhé dva dny do uskutečnění loupeže a on se musel řádně nachystat, aby mohl dopadnout liščího zloděje.
Šel spát až kolem třetí ráno.
Když se ráno probudil, vzpomněl si při snídani na tu, co měl včera od Naruta. Byl by radši, kdyby tady s ním teď byl, ale co mohl nadělat. Měl tu velice důležitý úkol, který musel splnit. Po snídani se znovu zadíval do svých plánů a nechal všechny myšlenky, které se netýkaly jeho práce stranou.
Naruto se na sebe díval do zrcadla. Na sobě měl upnutý černý obleček a černé rukavice. Nasadil si kuklu a s povzdychem popadl svou tašku s veškerým vybavením.
Spustil se do větrací šachty a plazil se tiše jejím vnitřkem. Zahnul do leva, pak doprava, zase doprava, a pak znovu do leva, a tak dále a tak dále, dokud se nespustil jejím klesáním až na místo nad jeho cílem.
Sestoupil dolů do místnosti a přiložil k místnímu alarmu dekodér, namačkal správný kód, a potom s úsměvem pozoroval, jak mizí veškeré ty otravné červené lasery.
Klidným krokem došel až ke stojánku, na kterém se leskla zlatá, diamanty posetá Nefertitina maska, jeho dnešní kořist. Vzal ji do rukou a se zájmem si jí prohlédl.
"Cože? Falešná?!" vykřikl, když svým znaleckým okem poznal, že se jedná o prachsprostý padělek.
"Přece sis nemyslel, že to budeš mít tak snadné, jako doposud liščí zloději," ozvalo se těsně za ním se smíchem.
"Ten hlas," pomyslel si Naruto a ztuhl. "To není možné," pomalu se otočil a bohužel to byla pravda. "Itachi."
"Dnes už neunikneš lišáku, já tě nenechám znovu zdrhnout," pronesl s úsměvem a mířil na něj svou pistolí.
Naruto na to nic neříkal, přeci jen se nechtěl nechat jen tak odhalit. Musel si zachovat chladnou hlavu. Věděl, že dnes bohužel v krádeži neuspěje, ale nechtěl se nechat chytit a už vůbec ne Itachim, nechtěl, aby věděl, kdo ve skutečnosti je.
Naruto mu rychlým výkopem vykopl zbraň, poté se přikrčil a švihnutím nohy s otočkou podrazil Itachimu nohy. Získal tak čas na útěk.
"Ne tak rychle," ušklíbl se Itachi a zmáčkl tlačítko připevněné na boku, kterého si Naruto nevšiml.
Ze stropu spadla síť. Zloděj se jí pokusil vyhnout, ale síť přeci jen byla těžká, a tak když ho i pouze škrtla, dosáhla alespoň toho, že blonďaček škobrtl, spadl na zem a nepěkně se praštil do hlavy. Zůstal nehybně ležet na zemi v bezvědomí.
Sice to nevyšlo až tak podle Itachiho plánu, ale i tak byl ten liščí zloděj teď bezmocný. Rozešel se jeho směrem, a když byl u něj, sundal mu jeho masku.
Zůstal s vytřeštěnýma očima hledět na osobu ležící před ním. Nemohl tomu uvěřit. Jeho ruce se třásly a ještě raději párkrát zamrkal a protřel si oči, jestli se mu to nezdá. Bohužel nezdálo.
"Naruto?" zašeptal nevěřícně.





tak a co teď.
sem zvědavá co itachi udělá. hrozně zěvadavá.
honem honem další dílek.
to ráno bych si taky nechala líbit