Věděl, kde všude jsou rozestaveny stráže, kde je jaký alarm a počítal i s hlídacími psy. Měl všechno do puntíku naplánované a jeho schopnosti vypočítat si čas na všechny své kroky, mu byly zde více než nápomocné.
Šel tiše opuštěnou zahradou, sem tam se schoval, když uslyšel kroky hlídačů a měl uši nastražené vždy, když se něco šustlo. Byl rád za své chladné uvažování, které bránilo zbrklosti a strachu z odhalení.
Dostal se až k zadním dveřím. Přesně podle plánu tu teď nikdo nehlídal. Podle pozorování a následných výpočtů, měl teď přibližně dvě minuty na to dostat se dovnitř.
Stačila pouhá minuta, aby se ocitl za dveřmi domu.
Nasadil si na oči brýle s nočním viděním a s tichým našlapováním se plížil domem jako myška.
Dům byl opravdu rozlehlý a on mohl být jen rád, že tu minulou noc byl a mohl si ho prohlédnout, aniž by ho někdo podezříval.
Přemýšlel, kam povedou dál jeho kroky, vlastně ani nevěděl, co přesně hledá. Hledal snad důkaz o tom, že liščí zloděj pracuje pro Peina, nebo dokonce doufal, že ho tu uvidí?
Z toku jeho myšlenek ho probrala další pomocná náhoda. Probraly ho kroky a hlasy z prvního patra domu. Ihned se schoval za dlouhý závěs u okna a následně se rozsvítilo.
"Za tu dobu, co pro mě pracuješ, už sis snad mohl zvyknout, děláme to tak každý večer. Takže nebuď mrzutý a pojď, musíme projednat náš další cíl," zaslechl Peinův hlas.
Když se ztratili, vydal se za nimi. Ozval se klíč v zámku a Itachi spatřil, jak Pein za doprovodu nějaké maskované osoby vešel do dveří, které se za nimi ihned zavřely.
Itachi se rozhlédl kolem sebe, a když nic nespatřil, tak si stoupl ke dveřím, přitiskl na ně své ucho a snažil se poslouchat rozhovor, který ti dva vedli.
Moc toho sice neslyšel, protože nemluvili moc nahlas, ale slyšel to podstatné. Jejich další cíl a den, kdy to hodlají uskutečnit.
Když zaslechl zvuk odsunující se židle a kroky ke dveřím, co nejrychleji a nejnenápadněji se vytratil.
Opět přeskočil zeď a až za ní si s úsměvem oddechl.
Když už byl na druhé straně silnice u svého auta, ohlédl se ještě jednou k tomu domu. Na balkóně k jeho překvapení stál Naruto v nějakých kalhotách, usoudil, že jsou od pyžama, s hlavou zdviženou k noční, hvězdami poseté obloze.
Itachi vlezl do auta a na tváři se mu znovu rozlil úsměv, když se zadíval na číslo, které se mu povalovalo na palubní desce.
"Ano?" ozval se do telefonu jeho hlas.
"Ahoj Naruto, tady Itachi, snad si mě ještě pamatuješ."
"Ahoj Itachi, samozřejmě, jak bych mohl zapomenout?" z jeho hlasu bylo slyšet spolu se smyslností určité pobavení, které v něm Itachiho slova vyvolala. "Co potřebuješ?"
"No, když už jsi mi dal své číslo, tak jsem se rozhodl toho využít. Nešel bys se mnou na drink? Samozřejmě tě zvu," ozvalo se z druhého konce a Naruto se pousmál. Jak by mohl odmítnout? Měl z toho radost. Ani nevěděl proč, ale s velikým očekáváním na tento telefon čekal. Itachi se mu doopravdy líbil a on ho moc chtěl, i když ho viděl jen jedinkrát v životě.
"Počkej, podívám se do diáře," řekl hravě Naruto. "No myslím, že bych si na tebe skulinku najít mochl, co takhle, kdyby ses pro mě ve tři stavil?" dodal po malé odmlce.
"Dobrá, budu tam," ozvalo se s mírným smíchem. "Tak zatím," rozloučil se, a pak už se telefonem táhlo jen ticho.
Naruto se s úsměvem svalil do peřin.
"Proč jsi mi lhal? Proč jsi mi rovnou neřekl, že je Pein šéfem liščího zloděje?" ptal se naštvaně.
"Přece ti to nebudu jen tak usnadňovat," odfrkl si Orochimaru. "Navíc ses mohl setkat s Deiem, měl bys mi být vděčný, je velmi šikovný," pronesl úlisně. "Jaké to vůbec bylo?"
"Nic se nestalo."
"Že bych se ve tvém typu mužů spletl?" vykulil nevěřícně oči.
"Nevím, o čem to tu mluvíš," pokrčil rameny.
"No modroocí plavovlásci?"
"Nespletl, jen striptéři, kteří si vybudují hned na tom, kdo se jim líbí a má plnou peněženku prachů závislost ne. Já hledám někoho inteligentního…"
"Tak to mě máš tu, jsem inteligentní a přítulný, Jestli chceš, klidně si vezmu blonďatou paruku a nasadím modré kontaktní čočky," přerušil ho nadšeně.
"..a na úrovni," dokončil svou větu Itachi. "A nech toho, teď nevím, jestli se smát nebo zvracet," povzdychl si.
Orochimaru protočil naštvaně oči v sloup.
"No co, dneska mi nikdo, jako ty náladu rozházet nemůže," pousmál se na konec Uchiha.
"Tak to by mě zajímalo proč," pozdvihl zvědavě obočí.
"To není tvoje věc," odsekl a vytáhl z kapsy mobil, který mu právě začal zvonit.
"Ale samozřejmě, že by mi to nevadilo Naruto, dobře, tak o půl čtvrté," zavěsil s úsměvem.
"Uzumaki Naruto?" vytřeštil překvapeně oči. "Teda řeknu ti, že máš opravdu štěstí, ten klouček se jen tak lapit nedá," povzdychl si smutně. "Chjo a já zas zůstanu na ocet."
"Já myslel, že už sis tu někoho našel," podotkl Itachi.
"Moc velký výběr tu není. Navíc z nich mám strach, takový ranaři a výtržníci," řekl bezmocně a Itachi se rozesmál. Když ho tady tak viděl, nemohl si představit, jak někdo takový mohl být chladnokrevným vrahem.
"Kam jdeš?" vyptával se Pein, když se domem nesl drnčivý zvuk zvonku a Naruto rychlostí blesku sbíhal po schodech dolů. Zastavil se ještě před zrcadlem, které se nacházelo pod nimi, kde rychle zhodnotil svůj vzhled, mrkl na sebe a chystal se ke vchodovým dveřím.
"Ven," odvětil jen s pokrčením ramen a než se Pein stihl zeptat na cokoliv dalšího, zavřely se už za Narutem dveře.
Rudovláskovi to nedalo, a tak odhrnul závěs jednoho z oken.
"Á Uchia Itachi," pozdvihl obočí a sledoval, jak nastupují do černého BMW. "Šikovný výběr Naruto," pomyslel si.
I když ho štvalo, že Naruto jeho zřejmě doopravdy nebude a už vůbec ne i Itachi, věděl, že v tomhle nikoho nutit nemůže. Ale no co, byl vážený, bohatý, sexy, takže mohl mít kohokoliv jiného.
Když odjeli, zatáhl opět záclonu a vydal se do své pracovny.





Á, ty jim dáváš :P. Moc jsem se na tohle ttěšila xD. No Pein žárlivej xD, Těším se na pokráčko, moc se ti to povedlo xD.