Naruto si povzdychl. Momentálně stál před jeho bytem a už asi deset minut přemýšlel, jestli má zaklepat nebo ne. Omílal si to hlavě už tolikrát, už tolikrát zvažoval, jestli za ním doopravdy má jít a říct mu o svém problému. Přemýšlel, jestli dělá správně. Ještě byl čas otočit se a odejít, ponechat si svůj problém pro sebe, nezatěžovat Itachiho. On tam však jen stál s rukou zdviženou a připravenou zaklepat. Byl jako v transu a hypnotizoval dveře před sebou. Když už ruku svěsil a s dalším povzdechem se otočil k odchodu, dveře se otevřely a vykoukla z nich Itachiho hlava.
"Ah miláčku, my jsme měli něco domluveného? Jestli ano, moc se omlouvám, že jsem zapomněl." Řekl překvapeně a pousmál se. "Ale neslyšel jsem klepání." Poškrábal se zamyšleně na hlavě a Naruto se k němu otočil.
"Ahoj Itachi, vlastně jsem s tebou chtěl mluvit, ale není to důležité, raději půjdu, byla chyba sem chodit." Řekl rozpačitě, políbil ho na tvář a už se chystal znovu odejít, ale nebyl by to Itachi, kdyby nevytušil, že se něco děje, Naruto nebyl moc dobrý lhář.
"Stůj." Řekl chladně, až se blonďáček lekl. "Víš, že své problémy máš řešit zásadně se mnou, kolikrát ti mám říkat, že jsem tu pro tebe." Z jeho hlasu byl slyšet rozzlobený tón.
Naruto se k němu opatrně otočil čelem a zadíval se do jeho zamračené tváře. Věděl, že z tohohle se už nevyvlíkne, na to znal Itachiho moc dobře. Takhle to bylo vždy, když Itachi něco poznal.
"Jen pojď dál." Zavelel a blonďáček poslušně poslechl. Nemělo cenu Itachimu odporovat. Vešel do jeho bytu se sklopenou hlavou a tvářil se, jakoby měl jít na porážku.
"Sedni si a spusť." Pokynul mu rukou a sám se usadil do křesla.
Naruto si sedl naproti němu na gauč a přemýšlel jak začít. V místnosti bylo napjaté ticho. Naruto stále nevěděl jak začít a Itachi jen mlčky vyčkával, kdy jeho milenec spustí. Takto to chodilo vždycky. Blonďáček hledal vhodná slova pro vyjádření svého problému a Itachi mu dával čas a prostor pro nalezení a vyjádření.
"Já…" Řekl tiše a zahleděl se do Uchihových černých očí. "…mám menší problém." Zašeptal ještě tišeji a polil ho studený pot. Byl nervózní, tyto situace z celého srdce nesnášel, vždycky chtěl utéct pryč a někam se schovat. Černovlásek ho jen dál tiše pozoroval, a když viděl, že Naruto potřebuje pomoct k dalšímu rozhovoru otázkou, zeptal se.
"Jaký problém?" Tázal se stálým klidem.
"S Orochimarem." Dostal ze sebe nakonec.
"Udělal ti snad něco?" Teď už jeho hlas nezněl klidně, vkrádalo se do něj malinko strachu a vzteku, což ubíralo na jeho obvyklé vyrovnanosti.
"Zatím ne, ale…" Zarazil se, stále tu byla ta nechuť z toho, že je opět bezmocný a zatěžuje tím zrovna Itachiho.
"Ale?" Povytáhl tázavě obočí, s pohledem, který nesnesl odporu a přikazoval mluvit.
"Stále se na mě toužebně dívá a letmo se mě dotýká." Zašeptal a to nejdůležitější vynechal, jenže Itachi to opět poznal.
"Ty mi neříkáš všechno viď?" Zadíval se na něj zkoumavě, a znovu se zamračil.
Naruto překvapeně zamrkal a sklopil hlavu.
"Tak povídej, a tentokrát chci slyšet celou pravdu." Povzdychl si, ale blonďáček se neměl k odpovědi. "Tak bude to?" Zvýšil hlas. "Podívej se na mě a odpověz."
Naruto tedy zdvihl hlavu a podíval se mu zpříma do očí.
"Pokusil se mě znásilnit." Rezignoval nakonec. "Spokojený?" Vyštěkl. Nechtěl mu tohle všechno říkat, myslel se, že tomu nejdůležitějšímu se vyhne, že bude stačit, když mu řekne o letmém obtěžování.
Itachi zbělel vzteky. Jeho klidná povaha byla tatam. Pokud se jednalo o jeho Naruta, s důrazem na jeho, klidný být nedokázal. Itachi byl dosti žárlivý, a kdo se na blonďáčka v blízkosti toužebně podíval, schytal od černovláska tak vražedný pohled, že už si to nikdy nedovolil. A pokus o znásilnění? O znásilnění někoho tak krásného a andělského? Ten kdo chtěl pošpinit blonďáčka, měl slíbené jisté utrpení.
"Za tohle mi zaplatí." Zavrčel a sevřel ruce v pěst, až mu zbělaly klouby. "Měls mi o tom říct dřív." Podíval se na něj zlým pohledem a Naruto jen mírně přikývl. "Na tebe mi nikdo sahat nebude, rozumíš?" Řekl s notnou žárlivostí v hlase a blonďáček opět přikývl. Takového Itachiho ještě nikdy neviděl, tak rozzlobeného, měl z něj až strach. Nevěděl, jak to celé dopadne, ale nechtěl, aby z toho Itachi měl nakonec ještě nějaký problém.
"Hlavně neudělej nějakou hloupost, prosím." Zašeptal zoufale Naruto. Itachi se na něj jen pousmál, přisedl si k němu a objal ho.
"Neboj, neudělám a už ti dá pokoj, to ti slibuju." Políbil ho do vlasů a blonďáček se mu stočil do náruče. Připadal si teď tak malý, tak slabý. Ale ty neustálé Orochimarovy narážky a pokusy ho vyčerpávaly.





páni tahle kapitola je tak sugoi a naruto tak kawaii. líbilo se mi to ,,jeho blonďáčka" to se ti moc povedlo. takže typuju, že pokud bude chtít naru od něj odejít budou problémy. chudák naru.