"Proč nespíš miláčku?" zívne, ale jeho oči se neotevřou.
"Protože prostě nemůžu," odvětím.
Daichiho víčka se zatřepotají a on upře na mou zamyšlenou tvář smutný pohled.
"Trápí tě Tatsuya?" zeptá se bez okolků.
Nechci mu lhát, a tak kývnu.
Posadí se a očima skenuje dveře našeho pokoje.
"Je to stejné, jako vždy," povzdychne si Daichi.
"Jak to myslíš?"zeptám se ho a on otočí svůj pohled zpátky na mě.
"Víš, mám důvod ho nenávidět," na chvíli se odmlčí. "Můj bratr měl vždycky všechno, co si přál. Rodiče ho rozmazlovali a zahrnovali ho svou veškerou pozorností, zatímco já, já se musel spokojit s chůvou a dvěma hodinami s nimi. Mrzelo mě to, ale chápal jsem jejich počínání. Tatsuya byl dokonalý a jeden z nejnadanějších lidí, co kdy svět viděl. Obdivoval jsem ho a měl ho rád, teda až do doby, než naboural i můj partnerský život. Když mě poprvé kvůli němu opustil přítel, ustál jsem to ještě celkem v klidu. Jenže z jednoho se stali dva a takhle to pokračovalo dál. Domů jsem si je vodil, jen když jsem stoprocentně věděl, že on není doma. Ani nevíš, jak moc šťastný jsem byl, když odjel přednášet o umění do Anglie, a když se vrátil, odjížděl jsem sem.
Hned jak jsem tě ten první den viděl, líbil ses mi, ale bál jsem se k tobě přiblížit, bál jsem se, že mi ublížíš, že budeš jako oni. Líbilo se mi, jak ses potom bránil a dodal si mi díky tomu odvahu a důvěru v tebe. Ty ses totiž nenechal jen tak zlákat. Ale opět se objevil můj bratr a je evidentně vidět, že se mu líbíš, a že na tebe působí stejně, jako na ty ostatní, s kterými jsem předtím chodil," prozradil mi svůj důvod. "Akiro, nechci o tebe přijít, o tebe ne. Nikdy mi na nikom nezáleželo tolik, jako na tobě,".
"Daichi," řekl jsem chlácholivě a pevně ho objal. Doufal jsem, že z mé blízkosti pochopí, že já jsem tu pro něj.
"Miluji tě," zašeptal jsem a ucítil jeho ruku ve svých vlasech.
"Neopustím tě," dodal jsem pevně v duchu.
Od té chvíle, co mi Daichi prozradil svou a bratrovu minulost, jsem se snažil na Tatsuyu myslet co nejmíň. Nemohl a nechtěl jsem Daichimu ublížit. Vlastně to, že se mi svěřil, mi pomohlo udělat si o jeho bratrovi a nyní mém senseiovi dokonalý obrázek. Možná Tatsuya nemohl za to, že se těm klukům líbil, ale nemusel s nimi chodit. Určitě si moc dobře uvědomoval, že tím Daichimu ubližuje a to mě pobouřilo. Teď jsem si byl jistější, ale pořád mě něco nahlodávalo a nutilo mě to na Tatsuyu alespoň na krátkou chvilku pomyslet.
Měli jsme další hodinu hudby a Tatsuya mě vyvolal k tabuli. Usedl jsem za piano, začal hrát a zpívat píseň, kterou přede mě položil. Cítím na sobě jeho pohled a nervozita naplňujecelé mé tělo, já se však snažím zachovat chladnou hlavu a tyto pocity ignorovat. Avšak když se dotkne mé ruky a upozorňuje na chyby, které dělám, zachvěji se a jsem si jistý, že to postřehl. Zhluboka polknu a s tichým "gomenasai" vstanu a odejdu na toalety, kde si pořádně opláchnu obličej studenou vodou. Zadívám se na sebe do zrcadla. Můj obličej je celý bílý, krom tváří, které doslova hoří rudou barvou. Povzdychnu si, a poté se svezu podél stěny na zem. Přitáhnu si kolena blíž k sobě a složím do nich svou hlavu. Snažím se uklidnit a ujišťuji se, že jeho blízkost příště zvládnu.
Ani si nevšimnu, že zvoní na konec hodiny a vchodové dveře se otevřou.
"Jsi v pořádku?" zeptá se mě Daichiho starostlivý hlas a já vzhlédnu.
Překvapeně zamrkám a všimnu si, že je tu se mnou i Daichiho klon, který mě objímá a pravý Daichi na mě stále starostlivě hledí. Nechám klon zmizet a zadívám se na toho pravého s omluvným pohledem. Daichi si ke mně jen přiklekne a obejme mě, jako to před tím dělal jeho klon, kterého jsem si nějak podvědomě přivolal.
"My to spolu zvládneme viď? neopustíš mě," řekne s očekáváním a já mu na to jen mírně přikývnu a sevřu ho ve svém objetí pevněji.
"PaneWatanabe, můžu s vámi na chvíli mluvit ve svém kabinetu?" zeptá se Tatsuya o další přestávce, když je Daichi v jiné třídě a chystá se na jinou hodinu.
I když nechci, přikývnu. Přeci je to jen stále můj sensei a já nechci mít žádné školní trable.
Dojdeme do jeho kabinetu, který je o poschodí výš a on se usadí do svého křesla za pracovním stolem, poté mi pokyne, abych se také posadil a já tak učiním. Měří si mě zkoumavým pohledem a mě z toho opět běhá mráz po zádech.
"Můžete mi vysvětlit, proč jste tak najednou odběhl z mé hodiny?" promluví na konec a opře si hlavu zkřížené ruce, kterými se opírá o stůl. Zdá se mi to, nebo mě pobaveně pozoruje?
"Udělalo se mi náhle nevolno," odvětím tak trochu přiškrceným hlasem a na jeho tváři se rozlije mírný úšklebek.
"Jsi ze mě nervózní?" změní se náhle na osobu, která se senseiem nemá nic společného, vstane a přistoupí k mému křeslu. Opře se rukama o jeho opěradla a svou hlavu natáhne blíž k té mé. Naše obličeje dělí jen zhruba deset centimetrů a já se opět cítím nesvůj.
Cítím, jak mě polévá studený pot a mé dýchání se zrychluje k čím dál tím většímu tempu. Znovu se ušklíbne a svým obličejem se posune blíž k tomu mému. Posunu se zátylkem co nejvíce do opěrátka křesla, ale je to marné. Sleduje mě pobaveným pohledem, poté se přiblíží ještě víc a svými rty se dotkne těch mích. Vytřeštím oči a úplně ztuhnu. Nevnímám vůbec nic, všechno jakoby se zastavilo. Jen tak tam sedím jako opařený a nechávám se jím líbat? Konečně se vzpamatuji a prudce ho od sebe odstrčím. Ignoruji to, že se celý klepu, což znamená i mé nohy. Rychle vstanu, nohy se mi na okamžik podlomí, ale i přesto se mi na nich podaří utéct ke dveřím. Prudce je za sebou zabouchnu a běžím k mému a Daichiho pokoji jako splašený. Ignoruji to, že právě zvoní na hodinu. Jen se chci co nejrychleji dostat do pokoje, zamknout se a skrčit se na posteli. Chci být sám a všechno tohle vstřebat.
Konečně, konečně jsem u sebe v pokoji, zamykám dveře a sedám si na postel. Krčím nohy k tělu, objímám si kolena a mírně se pohupuji dopředu a do zadu. Jsem jako v transu a s vytřeštěnýma očima hledím na vchodové dveře, jako bych se bál, že Tatsuya přijde a pokusí se mě svést.
Rty mě stále brní a stále na nich cítím ty jeho.
Z mých myšlenek mě vytrhne až zalomcování klikou. Zadívám se na hodiny na mém nočním stolku a překvapeně zamrkám, když zjistím, že už uplynuly tři vyučovací hodiny, a že je tedy i konec celého školního dne.
"Akiro?" ozve se zpoza dveří Daichiho hlas a znovu zalomcuje klikou. "Proč je zamčeno?" zeptá se starostlivě.
Vystřelím z postele jako střela, rychle odemknu a skočím vyjevenému Daichimu kolem krku.
"Miláčku, co se děje?" zeptá se mě a mírně mě od sebe odtáhne.
Zamračí se, když spatří mou bledou, potem orosenou tvář.
Zavede mě k posteli, spolu se mnou se na ní posadí a přitáhne si mě do náruče.
"Ta-Tatsuya, o-on m-mě po-políbil," vykoktám ze sebe a cítím, jak Daichi tuhne.
"Kdy?" zeptá se zaraženě.
"Hodinu potom, co jsi mě našel na záchodech, si mě zavolal do kabinetu. Poslechl jsem, protože přeci jen je to sensei. Ptal se mě, proč jsem utekl z jeho hodiny a já mu řekl, že se mi udělalo náhle nevolno. Ptal se mě, jestli jsem z něj nervózní, a pak se opřel o opěrátka křesla, na kterém jsem seděl, no a pak…" vysvětluji a třesu se. Ani nevím proč, prostě si připadám v koncích. Tatsuyův polibek mě prostě totálně rozhodil. Trpce si přiznávám, že se mi to líbilo. Z jeho přítomnosti jsem byl tak vyjevený, byl jako v transu. Ty jeho černé vlasy, zelené oči a smyslné rty mě prostě pronásledují. Jsem zmatený. Miluju Daichiho, ale po Tatsuyovi toužím. Je jako droga, jako zakázané ovoce, které chci mít, ale zároveň to nenávidím a nechci s tím mít nic společného.
Daichi pevně zavře oči a je na něm vidět, že se snaží uklidnit, že se snaží zachovat chladnou hlavu. Opět mě k sobě tiskne v pevném objetí a já poznám, že potřebuje plně cítit moji blízkost, stejně tak jako já potřebuji cítit tu jeho.





Smrad-myslím že je jasné že on je tým vrahom a ovláda hipnozu.Alebo som mimo?