PS: YAOI:)
"Sensei…sensei Matsudaira, je mrtvý." Oznámí mu tiše Daichi a ředitel viditelně zbledne.
"Kdy?" Zeptá se po částečně rozdýchaném šoku a podepře si rukama hlavu.
"Asi před deseti minutami." Odpovím smutně.
Měl jsem senseie rád. Byl sice celkem přísný, ale rozpoznal telent a byl spravedlivý.
"A jeho múza?" Zeptá se ještě a my se na sebe s Daichim nechápavě podíváme.
"Jeho múza?" Povytáhne Daichi obočí.
"Demeter tam s ním nebyla? Taková plavovlasá se zelenýma očima." Popíše nám ji.
"Žádnou múzu jsme neviděli. Vlastně žádná tam s ním nebyla, už když jsme přišli." Zamyslím se nahlas a ředitel se zamračí.
"Toho jsem se bál." Povzdychne si.
Obdarujeme ho dalšími nechápavými a zároveň tázavými pohledy.
"Někdo krade múzy, a pak jejich majitele bezcitně zabije nějakým talentem." Vysvětlí nám.
"To někdo může?" Zeptám se překvapeně a vkrádající se zvědavostí do mého hlasu.
"Ano." Kývne na souhlas.
"Ale proč?" Nechápe Daichi.
"Protože chce talent dotyčného. Čím více je múza silnější, tím silnější je talent a více se projevuje. Dá se říct, že bez múzy by byl člověk neschopný."
Po dalším krátkém rozhovoru a vysvětlování, zavolá speciální školní policii. Alespoň teď vím, k čemu je.
"Víš, všechno tohle je zvláštní." Otočím se na Daichiho, když vyjdeme z kanceláře.
"Co tím myslíš?" Pozdvihne nechápavě obočí.
"Múzy, renesanční děti, talent a někdo, kdo kvůli němu zabije." Zakroutím nad tím nevěřícně hlavou. "Kdo něčeho takového může být schopný?"
"To nevím, ale někdo normální určitě ne." Zamyslí se nahlas a já kývnutím hlavy přitakám.
"Co tady děláte? Copak nevíte, že už je dávno po večerce?" Zeptá se zamračeně.
"Gomenasai, ale byli jsme u ředitele." Odpovím a on se na mě podívá těma nádhernýma očima takovým zvláštním pohledem, až mi z toho přejede mráz po zádech.
"Ale copak bráško? Máš zase průser?" Otočí se na Daichiho s posměšným úšklebkem a mě poklesne čelist o pár centimetrů dolů.
"Ne, žádný nemám." Odvětí nasupeně a ovine svou ruku kolem mého pasu, když se na mě Tatsuya znovu s neskrývaným zájmem podívá.
"Mé jméno je Tatsuya Hayashi." Podá mi ruku, pousměje se a mrkne.
Cítím, jak se mi začíná hrnout krev do tváří.
"Já Vaše jméno znám." Odpovím, a pak se představím. "Mé jméno je Akira, Akira Watanabe." Opětuji stisk.
"Moc mě těší Akiro." Odvětí tím kouzelným tajemným hlasem.
"Jeho dlaň je tak hebká a krásně hřeje a ten hlas." Pomyslím si okouzleně a hned na to zatřepu hlavou a ruku mu pustím.
Daichi se celou tu dobu mračí a cítím, jak si mě k sobě majetnicky tiskne ještě víc.
"Raději byste se měli urychleně vrátit na pokoj." Změní se Tatsuya opět v sesneie.
"Jakobychom to nevěděli." Odsekne Daichi a táhne mě za sebou za ruku do našeho pokoje.
Nezastavuje, jen mě mlčky táhne za sebou. Rozrazí dveře do pokoje a za námi pak zamkne. Potom mě hodí na postel a začne mě bezhlavě líbat.
"D-Daichi!" Zazmítám sebou. "Hej! Co to do tebe krucinál vjelo?!" Mírně ho od sebe odstrčím.
"A proč jsi mi neřekl, že je Hayashi tvůj bratr a jak je to možné, když má jiné příjmení?" Chrlím na něj otázky.
Odtáhne se ode mě a otočí hlavu na stranu, naštve mě to.
"Hej! Mluvím s tebou!" Vyjedu na něj a otočím ho čelem k sobě.
"Má jiného otce a jinak o tom nechci mluvit." Odsekne mi jen.
"Fajn. Tak mi alespoň odpověz, proč ses na mě tak vrhl?"
"Protože žárlím."
"Nechápu." Řeknu zmateně.
"Akiro, copak sis nevšiml, jak se na tebe díval? A tys z toho málem roztál." Zamračí se a já ztuhnu, asi to bylo doopravdy hodně vidět.
"Jen mě to zaskočilo." Odvětím částečně popravdě.
"Dejme tomu." Povzdychne si rezignovaně, i když tomu moc nevěří.
Nevím jak ho přesvědčit, a proto řeknu opět ta dvě slovíčka.
"Miluji tě."
"Hm?" Otočí se na mě s mírným úsměvem.
"Řekl jsem, že tě miluju a myslím to vážně. Tvůj bratr je možná okouzlující, ale na tebe nemá." Povzdychnu si a on si mě přivine blíž. Potom mě bez jediného slova políbí a položí na postel. Dívá se mi do očí. Povytáhnu se k němu a znovu ho políbím, přitom rukou zajedu pod jeho tričko a pohladím ho po zádech. Odtrhne se ode mě a překvapeně zamrká.
"Chci to." Zašeptám mu s roztomile nesmělým, ale přesto toužebným hlasem a jemně mu skousnu uší lalůček. Zachvěje se a nevěřícně na mě hledí. "Myslím to vážně." Ujistím ho, ale on se k ničemu nemá, asi je opravdu dost v šoku. "Ale jestli nechceš, tak vstávám a odcházím na svou postel." Pokrčím rameny a jakoby nic se začnu zvedat, on mě však ihned povalí zpět na postel a vášnivě mě začne líbat.
"Už jsem se začal bát, že nejsi v pořádku." Pousměji se a nechám ze sebe stáhnout své tričko. Okamžitě stahuju i to jeho.
Začne mě líbat na krku, je to tak zvláštní a příjemný pocit. Nechávám se laskat jeho neposedným jazykem, kterým mi teď putuje po mé odhalené kůži. Jakmile se dostane na mé bradavky, nedokážu zadržovat slastné steny. Cítím, jak mi rozepíná kalhoty, a poté jak mi rukou zajíždí pod trenýrky a lehce se dotýká mého údu. Nejraději bych tohle všechno urychlil a cítil ho v sobě a na druhou stranu si užívám jeho jen byť sebelehčí dotyk na svém těle. Vytáhne ruku z mého klína a já jen nesouhlasně zamručím. Zdvihnou se mu koutky do mírného úsměvu, stáhne mi trenky a prohlíží si mě. Pod jeho zkoumavým pohledem a rozšiřujícím se úsměvu rudnu. Skloní svou hlavu k mému klínu a vezme ho do úst. Projede mnou další vlna slasti a z mých rtů vyjde další vzdychnutí. Cítím, jak mi žilami koluje spolu s krví slast a spalující touha. Prožívám spalující agonii z jeho pohybující se hlavy. Cítím jeho vlhké rty a jazyk na svém přirození, jak se pohybují a dování mě tak k šílenství. Prohnu se poslední vlnou rozkoše a s výkřikem vyvrcholím do jeho úst. Zdvihne hlavu, polkne a otře si koutky. Než stačí mrknout, skočím po něm a povalím ho pod sebe. Rychle se rty vrhnu na tělo pod sebou a s úsměvem poslouchám jeho vzdychy. Když dokončím svou cestu od jeho krku až k podbřišku, stáhnu z něj kalhoty i s trenkami a letmo přejedu rukou po jeho údu. V tu chvíli se ocitnu opět pod ním. Vmísí se kolenem mezi mé nohy, a tak je roztáhne. Nasliní si prst a jemně jím do mě pronikne. Je to zvláštní pocit, zpočátku nepříjemný, a poté tak příjemný. Po chvíli v sobě cítím další, a potom ještě jeden. Vytáhne je ze mě a opatrně do mě pronikne svým penisem. Syknu a má tvář se zkřiví bolestí. Cítím, jak se mi derou do očí slzy, ale nechci, aby viděl, jak mě to bolí, že jsem slabí a nevydržím to. Ale on to stejně pozná. Setrvává v klidu a šeptá mi utěšující slova. Říká mi, jak moc mě miluje, že mu na mně záleží. Zabírá to a bolest postupně ustupuje. Obtočím mu nohy kolem pasu a zkusmo proti němu přirazím, z mých úst vyjde sten, a po tomto začne přirážet sám. Našim pokojem se nese sténání a vzdychy. Výkřiky jména toho druhého. Ani jeden z nás si nevšiml, že naše múzy nás na chvíli opustily, nechaly nám soukromí. Rukou uchopí můj úd a začne ho třít. Dojde vrcholu a po chvíli, dnes již po druhé i já. Vysune se ze mě a zadýchaně si lehne vedle mě. Stočím se mu do náruče a zavírám oči.
"Miluji tě Akiro." Zašeptá.
"Já vím." Zamumlám s úsměvem, a potom se propadnu do říše snů.
Sedíme ve třídě. Máme mít hodinu hudby. Je mi opět smutno, když si uvědomím, že tu s námi už sensei Matsudaira není. Zazvoní a do třídy vejde nový sensei. Daichi se zamračí a já se otočím ke dveřím. Spatřím delší černé vlasy a zelené oči. Opět cítím, jak mnou projede nechtěná vlna vzrušení. Vůbec se nechápu. Miluji Daichiho, to vím stoprocentně, ale co je tedy to, co cítím k jeho bratrovi? Ano Tatsuya je jeho bratr a něčím mě přitahuje. Nemůžu uvěřit, že jsou to sourozenci. Opět se představí celé třídě a jeho pohled se střetne s tím mým. Mírně se zachvěji a sklopím své oči. Daichi mě obejme, stulím se mu do náručí a raději se celou hodinu nedívám svému novému senseiovi do očí.





ale ale ale. že by bratrská třenice? kdo by to byl řekl. tohle se určitě ještě zajímavě vyvrbí. už se na to těšim. tahle kapitola byla super. sem čím dál tím zvěavější.