"Nevím, jestli úplně, ale jsem si jistý, že teď se mi bude čelit mu líp. Já miluju Daichiho, a když jsem ho málem ztratil, jako bych se rozpadl na kousíčky," odvětím jí.
"Víš, něco ti prozradím," pousměje se na mě a já se na ní tázavě zadívám.
"Každý, kdo má silnější múzu, si myslí, že ona je jednou z těch nejsilnějších. Stejně tak si to zřejmě myslí i ten útočník, co krademúzy, a tak i jejich talenty. Ale plete se. I kdyby měl milión múz a s nimi i talenty, tak nikdy mít nejsilnější múzu nebude," z toho co mi tady teď říká, jsem zmatený.
"Ale proč? Kdo má nejsilnější múzu a co má za talent?" zeptám se jí.
"Neboj se, to jednou pochopíš. Ale teď bys měl jít na hodinu, už bude zvonit," popožene mě a já tedy poslechnu.
Tatsuya si mě celou hodinu po očku prohlíží, ale já si ho nevšímám. Jsem totiž plně zaměstnán zamilovanými pohledy, kterými se měříme s Daichim.
Na konci hodiny odcházím ze třídy jako poslední. Můj milovaný blonďák už je v trapu na přestávce v jiné třídě.
"Akiro," zarazí mě Tatsuya a já se na něj s pozdviženým obočím otočím.
"Co?" zeptám se znuděně.
"Nějak sis mě přestal všímat," řekne ublíženě a pohladí mě hřbetem ruky po tváři.
Začíná to ve mně vřít vzteky a jeho ruku prudce odstrčím.
"Senseii, to Vám nikdo nikdy neřekl, že balit studenty je nepřípustné?" řeknu s úšklebkem, popadnu svou tašku a ze třídy odejdu. Nechám ho tam tak zaraženě stát. Tohle zřejmě nečekal.
"Akiro?" osloví mě Daichi večer na pokoji skrz polibky, kterými momentálně zasypává krk.
"Hm?"
"Co bys řekl tomu, kdybychom si to dneska trochu víc zpestřili?" odtrhne se od mého krku a já se na něj nechápavě zadívám. "Co kdybys vyvolal můj klon?"
"A to jako proč?" zeptám se, i když vím, kam tím míří.
"No mohli bychom si dát trojku," řekne zamyšleně a mrkne na mě.
Zrudnu a začne to ve mně bublat.
"Ty sexuální maniaku!" vykřiknu a přetáhnu ho polštářem.
On se jen začne nehorázně smát.
"Tak tobě to přijde vtipný jo? Tak co kdybych si tvůj klon vyvolal, ale tebe bych z toho vynechal?" zeptám se s úšklebkem.
"Počkej, to by bylo, jakoby si mě podváděl se mnou samotným," poškrábe se na hlavě. "To by se mi asi nelíbilo," dodá.
"Tak nevymýšlej pitomosti jo?" drcnu ho pěstí do ramene.
"Ale stejně by to bylo zajímavý…." rýpne si ještě, když je opět na mě nalepený jako přísavka.
"Daichi!" ozývá se pokojem můj navztekaný hlas doprovázený jeho smíchem.
Rychle od sebe s Daichim odskočíme, já popadnu svůj blok a rychle kreslím, Daichi zatím popadne svou flétnu, když si však přikládá flétnu k ústům, skočí po něm ten vlk a Daichimu flétna vypadne. Vlk ho drží přišpendleného k zemi a cení na něj svoje tesáky. Chci jít Daichimu pomoct, ale cestu mi zatarasí medvěd. Rychle vyvolám svůj obraz a v ruce se mi objeví obrovské kladivo. Dal jsem mu lehkost, ale také dostatečnou tvrdost. Rozpřáhnu se jím a hliněného medvěda rozdrtím na kousíčky.
"Hanako!" slyším zoufale křičet Daichiho.
Ohlédnu se, ale vidím už jen, jak Hanako mizí v nějakém medailonu a zahalenou osobu, která ho drží. Ihned vyskočí z okna a tím pádem se mu podaří utéct. Rychle běžím k Daichimu, jemuž se teď vlk snaží prokousnout hrdlo. Rozdrtím ho jednou ranou svého kladiva, které pak nechám zmizet a pomůžu Daichimu na nohy.
"Jsi v pořádku?" zeptám se ho starostlivě a on jen kývne. Tře si jemně odřená zápěstí.
"A Hanako?" zeptá se mě, i když to zřejmě ví, když tu nikde není.
Zavrtím hlavou v zápornou odpověď a on se s povzdychem sesune na postel.
"To znamená, že jsem teď bez jakéhokoliv talentu, že neumím nic?" složí obličej do dlaní. Nepláče, jen se snaží uklidnit.
"Daichi, měli bychom to nahlásit řediteli," obejmu ho kolem ramen.
Kývne a vstane. Ruku v ruce dojdeme k ředitelně, zaklepáme a zevnitř se ozve zoufalé "dále".
"Dobrý den," pozdravíme, když vstoupíme.
"Co se stalo? Už je dost pozdě," podiví se ředitel a já si všimnu, že je celý bledý a ztrápený.
"Někdo nás napadl v našem pokoji a ukradl Daichimu múzu," vysvětlím mu. "A co se stalo Vám?" nedá mi to a zeptám se.
"Tak to ten zloděj měl dnes úspěšný večer," řekne sklesle a s Daichim se na něj nechápavě zadíváme.
"Ukradl totiž i knihu múz, tudíž i klíč k "pravým" renesančním dětem."
Oba na to zůstaneme jen zaraženě stát.
"Jestli nechci, aby objevil všechny renesanční děti světa a i ty, které se tu již nachází, budu muset školu zavřít," oznámí nám smutně.
"Ale to nejde!" vyhrknu a on se na mě smutně pousměje.
"Je mou povinností ty děti ochránit a hlavně tady jsou momentálně v nebezpečí. Budeme se s tím muset všichni smířit," povzdychne si.
"Ne, takhle to přeci nesmí skončit!" nechci si přiznat fakt, že by měl být doopravdy konec.
"Akiro," obejme mě chlácholivě Daichi a já mu zabořím hlavu do ramene.
"Jaká dojemná chvilka," ozve se najednou ode dveří známý hlas.
Zdvihnu hlavu a nemůžu uvěřit svým vlastním očím.
"Ty? Ale jak je to možné?" vyhrkneme s Daichim najednou.
"Ano já. Teď již nejsilnější "pravé" renesanční dítě," odvětí s chladným úsměvem.





Není to náhodou...*potměšilý úsměv*no nechám se překvapit ale je to vážně bezva úpe nádhera
Jen škoda, že už bude konec