Chvíli přemýšlel, jakým směrem se vydá. Poté pobídl svého černého oře kupředu a vydal se směrem na jih.
Vítr mu čechral vlasy a hlavou mu plynuly myšlenky na králova syna, kterého se vydal hledat. Nevěděl, jestli bude úspěšný, přeci jen on je jeden a lidí na světě je mnoho. Takových míst, kde by Naruto mohl být a žije vůbec ještě? O tomto přemýšlel a nebyl si jistý, zdali ho najde, jediné co věděl, bylo, že nechce krále zklamat. Od smrti jeho rodičů se o něj staral jako o vlastního. Učil ho všemu, co znal, odvaze, síle, boji. Naučil ho ovládat živel a krotit touhu po pomstě. Chtěl se mu zavděčit a jediný stoprocentní způsob, jak udělat Minata šťastným bylo přivést mu syna zpět.
"Myslíš, že někdy svou skutečnou rodinu najdeš?" zeptal se Kiba, který se po dobré večeři, v podobě chyceného a dobře opečeného králíka, svalil na zem a pod hlavu si složil svůj ranec. Akamaru se stočil do klubíčka vedle něj.
"Nevím, ale určitě to nevzdám, dokud něco nezjistím," jeho modré oči se upíraly do ohně.
"Vezmeš si první hlídku?" zívl Kiba.
"Jo, jdi spát," pousmál se.
"Díky," zavrněl Kiba a uložil se ke spánku.
Naruto stále pozoroval tančící ohnivé plamínky, které vrhaly na jeho osobu zvláštní stíny a příjemně zahřívaly v tuto chladnější noc. Najednou v nich z ničeho nic však spatřil čísi tvář. Polekaně uskočil a měl co dělat, aby nevyjekl, a tak nevzbudil spícího Kibu. Protřel si oči, a opět se zadíval do ohně. Nic tam však k jeho úžasu nebylo.
"Asi už trpím halucinacemi z únavy," zívl si a rýpal znuděně klacíkem do ohniště.
"Kibo," zacloumal s ním po pár hodinách. Hnědovlásek se protáhl, protřel si oči a upřel je na toho, kdo ho budil. "Jsi na řadě v hlídce," oznámil mu unaveně Naruto.
Kiba kývl a teď si sedl k ohni on.
Naruto usnul hned, jak se natáhl a jeho hlava se dotkla rance s jeho věcmi.
"Naruto," ozvalo se za ním a on se ohlédl.
Za ním stála krásná žena, oděná do honosných modrých šatů. Její tvář lemovaly delší rudé vlasy a její zelené přátelské oči si ho prohlížely s neskrývanou něhou a láskou, kterou nechápal.
"Kdo jste?" zeptal se blonďáček okouzleně, ale zároveň byl velice ostražitý.
"Mé jméno je Kushina," pousmála se na něj.
"A co po mě chcete?" povytáhl tázavě obočí.
"Chci ti pomoct," odvětila.
"A jak?" zajímalo Naruta.
"Dám ti radu," přistoupila k němu blíž a sklonila se k jeho uchu. "Až dorazíš do Větrné vesnice, vydej se za místním panovníkem," zašeptala mu do ucha.
"Opravdu jsi vyrostl," řekla už normálním hlasem. "Jsi mu tak podobný," dodala láskyplně a pohladila ho po tváři.
"Ale komu, kdo doopravdy jste?" volal na ní Naruto, když začala mizet.
"Sbohem," rozloučila se s ním a zmizela nadobro.
"Počkejte! Kdo jste!" křičel ze spaní a házel sebou.
"Naruto," zatřásl s ním Kiba. "Naruto," snažil se ho vzbudit.
Naruto se prudce posadil a chytil se za hlavu.
"Hej, co se děje, co se ti zdálo?" vyzvídal Kiba, který si k němu přiklekl.
"Já, já nevím," vydechl zaraženě blonďáček.
"Volal jsi: počkejte, kdo jste!"
"Já, nepamatuji si to," snažil se vzpomenout, ale jediné co věděl, bylo, že má jít za králem Větrné země, který sídlí ve Větrné vesnici.
"No nic, už stejně svítá, tak vyrazíme na cestu," pokrčil rameny Kiba, sbalili si a vydali se dál.
Sasuke dorazil do jedné malé vesničky. Nechal si odvést koně do stájí a vešel do místního hostince. Začal se místních lidí vyptávat na blonďatého šestnáctiletého kluka, s modrýma očima. Nikdo o nikom takovém nevěděl, a když se ptal dívek, stihly z něho omdlít ještě dřív, než se jich vůbec zeptal.
Řekl si, že zde to nemá cenu, a vydal se do další vesnice, i když už se začínalo stmívat.
Dorazil do ní za úplné tmy. V hostinci byly pokoje plné, i když hostinský s vidinou mnoha peněz, které cítil z drahé látky, do které byl Sasuke oděn málem vyhodil nějakého chudáka. Černovlásek odmítl a smířil se s tím, že noc stráví někde pod širákem. K jeho smůle však obloha nezůstala dlouho čistá, i hvězdy zmizely a už tak temnou večerní oblohu zakryly ještě temnější mraky, z kterých se ihned spustil prudký déšť.
Sasuke běžel kalužemi a kryl si obličej před nepříjemně studenými kapkami, které narážely na jeho tvář.
"Hej ty!" křikl za ním hluboký mužský hlas.
Sasuke se otočil a spatřil stát ve dveřích jednoho většího domu svalnatého muže s dlouhými šedivými vlasy.
"Pojď se schovat," pokynul mu přátelsky hlavou.
Sasuke na chvíli zaváhal, přeci jen byl ten muž cizí, ale sílící déšť, zdvíhající se vichřice a počínající bouřka ho dostatečně přesvědčili.
"Děkuji," vydechl zadýchaně, když vběhl do dveří, které muž následně zabouchl a zavřel na petlici.
"Jirayo?" ozval se z kuchyně ženský hlas. "S kým to mluvíš?" ukázala se ve dveřích dlouhovlasá blonďatá žena s bujným poprsím.
"Ale, tenhle mladý muž nemá evidentně kde složit hlavu a venku je průtrž mračen a bouřka, tak jsem ho pozval dovnitř," odvětil jí a Tsunade si černovláska prohlédla zkoumavým pohledem.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se nakonec.
"Mé jméno je Uchiha Sasuke," představil se jí a políbil jí ruku.
Tsunade zčervenala.
"Zdá se, že je vychovaný," pokývala nakonec hlavou.
"Mé jméno je Tsunade a tohle je můj manžel Jiraya," pokynula směrem k šedovláskovi.
"Tak se u nás posaď, určitě máš hlad," řekla mile, až nad tím Jiraya překvapeně zamrkal, takhle se naposledy chovala jen k Narutovi.
"Tak jsme tu," protáhl se zadýchaně Kiba, když vyšli poměrně vysoký kopec a stanuli před branami Větrné vesnice.
"Jo," povzdychl si Naruto a vešli obrovskou branou dovnitř. Brána se za nimi ihned zavřela. Škoda jen, že jí takhle blonďáček neviděl už předtím, protože by mu určitě jinak neunikla spirála, jenž byla na jejím prostředku.
"Vlastně jsem se tě zapomněl zeptat, co tu potřebuješ," otočil se Naruto na Kibu, když se zastavili uprostřed jedné ulice.
"No, jdu se sem ženit," řekl notně otráveně. "Dohodnutý sňatek."
"A je alespoň hezká?" zeptal se Naruto a Kiba zakroutil hlavou v zápornou odpověď. Po chvíli jeho tvář nabrala bledý nádech a Naruto se otočil. Šla tam podsaditá dívka s dortíkem v ruce. Jediné co na ní snad bylo hezké, byly černé elegantně upravené vlasy. Naruta napadlo, že vypadá jako čuník s černou parukou, navlečený do volánkových šatů.
"Upřímnou soustrast," otočil se blonďáček na Kibu a měl co dělat, aby nevyprskl smíchy. Nechtěl to dělat svému kamarádovi ještě těžší, než to měl.
"Ty jsi Kiba?" rozzářily se dívce oči, když se k nim dovalila a skočila Narutovi kolem krku. Ten měl co dělat, aby pod tou vahou udržel rovnováhu.
"Bylo by mi potěšením, ale Kiba je tadyhle můj přítel," řekl ironicky a jemně jí ze sebe sundal.
Dívka na Kibu upřela svá černá prasečí očka a její výraz už nebyl tak jásavý.
"No co, ty taky ujdeš," pokrčila rameny, čapla zaraženého Kibu, který vypadal na zhroucení za ruku a táhla ho za sebou k nějakému domu, Akamaru se rozeběhl za nimi.
"Sbohem Naruto," zavolal za ním ještě přiškrceně a Naruto mu se soustrastným výrazem zamával.
"Jak je ten svět krutý," povzdychl si nad Kibovým osudem blonďáček a vydal se k místnímu hradu.
"A kam cestuješ?" zeptal se Jiraya, když dojedli večeři.
"Náš král mě vyslal najít svého syna," prozradil Sasuke.
"Copak, utekl od svých povinností?" zasmála se Tsunade.
"Ne," zavrtěl Sasuke vážně hlavou. "Unesl ho obrovský had, když byl ještě miminkem."
"To je hrozné," posadila se opět k nim Tsunade.
"Král se od té doby nevzdal a stále ho hledá."
"Je zajímavé, jak něčí život začne zajímavě už od narození. Já například našel našeho syna v liščí noře," zasmál se Jiraya.
"Vy máte syna?" podivil se Sasuke. "Ale nikde ho tu nevidím, nebo už se oženil a bydlí jinde?" zajímalo Sasukeho.
"Kéž by," povzdychla si Tsunade. "Naruto si usmyslel, že najde svou pravou rodinu, a tak se vydal do světa," řekla smutně.
Sasuke prudce vstal a Jiraya s Tsunade překvapeně zamrkali.
"Říkala jste Naruto?" vyhrkl a blondýnka jen nechápavě kývla.
"Jak vypadá?" vyptával se dál.
"Blonďatý s očima barvy oblohy, proč?" zeptal se Jiraya a Sasuke se pousmál.
"Měl kolem krku medailon se spirálou?" začínal mít naději a když oba jeho hostitelé pokývli, sesul se radostně zpátky na židli, byl opět o krok blíž k jeho nalezení.





Chudák Kiba