"Ahoj Naruto-kun," volaly na něj nadšeně dívky a dožadovaly se jeho pozornosti. Naruto na ně jen s mírným úsměvem kývl. "Kyáááááá," zaslechl ještě a raději co nejrychleji došel k celkem velké chýši, která byla kovárnou a celých těch šestnáct let i jeho domovem.
Rychle vklouzl dovnitř a s povzdychem zavřel dveře.
"Ale copak Naruto-kun? Měl bys být šťastný, motají se kolem tebe jako vosy kolem medu," pousmál se Jiraya. "To já v tvých letech proháněl slečny jako o závod," zasmál se. "Teda pokud jsem samozřejmě nepotkal tadyhle Tsunade, ta jediná dostala i mé srdce," dodal rychle, když se na něj jeho žena s rukama v bok zamračila.
"Naruto, copak tady není žádná dívka, která by se ti líbila?" zeptala se ho mile Tsunade. Dalo by se říct, že blonďáček byl jediným mužem, na kterého dokázala být milá, přirostl jí k srdci jako vlastní syn.
"No celkem hezká je Sakura…." Tsunade s Jirayou na sebe ihned radostně kývli. "…ale ten její jedák by mě asi do večera zabil," dodal s úšklebkem a oba jeho rodičové opět svěsily ramena.
"A co třeba Hinata? To je moc milé děvče a je z vlivné rodiny," zamyslela se nahlas Tsunade.
"Moc tichá a plachá," povzdychl si Naruto.
"Jsi moc vybíravý Naruto, takhle se nikdy neoženíš," řekl zamračeně Jiraya.
"Zřejmě," pokrčil na to jen rameny s úsměvem. "Alespoň nebudu muset plnit manželské závazky," uchychtl se a hned na to schytal od Tsunade pěkný pohlavek.
"Je na něm poznat hlavně tvá výchova," otočila se na Jirayu s nepěkným pohledem. "Začínám si myslet, že jsi mi tenkrát lhal a je doopravdy tvůj."
Naruto se rozesmál na celé kolo. Věděl o svém dětství, věděl, že není skutečně jejich. Děti mu s oblibou říkaly liščí chlapec a tato přezdívka se chytla i u dospělých vesničanů. Sice tu přezdívku neměl rád, ale zvykl si. Měl spousty přátel a dva milující rodiče, co víc si přát? Vlastně o něčem věděl, o něčem, co asi Jirayu s Tsunade rozesmutní. Přemýšlel o tom dlouho a došel k závěru, že jim to musí říct, on musí vědět, odkud skutečně pochází. Proč se ho rodiče vzdali.
"Jirayo? Tsunade?" ozval se po chvíli ticha, kdy se muž se ženou měřily ublíženým a naštvaným pohledem.
"Hm?" otočili se k němu oba dva naráz.
"Potřeboval bych s vámi mluvit," povzdychl si. "Já…"
"Že by si přeci jen našel nějakou dívku?" otočila se s radostným výrazem k Jirayovi a ten jen hrdě zkřížil ruce na prsou a kýval hlavou.
"Zlatíčko jsme na tebe tak pyšní," rozplývala se a Naruto se pleskl zoufale do čela.
"To není to, co jsem vám chtěl říct," protočil oči v sloup a jeho rodičové se zarazili. "Já, já jsem vám vděčný, že jste se o mě celých těch šestnáct let starali…" začal a ani Jirayovi a ani Tsunade se nelíbilo, kam ten rozhovor spěje. "…mám vás rád jako své vlastní rodiče, ale…" Zhluboka se nadechl. "….chci najít svou minulost, zjistit, odkud doopravdy pocházím," dořekl a na oba se zadíval.
Oba měli výraz pochopení, ale také smutku. Za těch šestnáct let si zvykli na jeho přítomnost a teď si nedokázali představit, jaké to tu bez něj bude. Věděli, že by tento den mohl nastat, ale nepřipouštěli si to.
"My to chápeme Naruto," řekl tiše Jiraya, když se trochu vzpamatoval z počátečního šoku.
"Jirayo…" špitla Tsunade, ale Jiraya jen zakroutil záporně hlavou.
"Musíme ho nechat jít," pousmál se na ni a ona sklopila hlavu.
"Díky Jirayo," řekl vděčně Naruto. "Tsunade," přistoupil k ní. "Já se sem jednoho dne vrátím," řekl chlácholivě a objal ji.
"V to doufám," řekla a taktéž ho objala.
"Jdu si sbalit věci," během chvilky byl pryč a zase zpátky.
"Jsi rychlý jako vítr," zakroutil nevěřícně hlavou Jiraya a blonďáček se uchechtl.
"Naruto, ještě tu pro tebe něco mám," řekl jeho otec a podal mu koženou pochvu.
"Jirayo," vydechl úžasem. "Je nádherný," okouzleně se díval na krásný meč, který mu Jiraya daroval.
"Dal mi ho můj otec a stejně tak, jako mi ho dal on, já ho dávám tobě jako svému jedinému synovi. Opatruj ho dobře Naruto," poplácal ho po rameni a Naruto se na něj vděčně podíval.
"Děkuji, nespustím ho z očí," usmál se.
"Tak se tu opatrujte a brzy nashledanou," políbil Tusnade na tvář a podal si s Jirayou ruku o dojemnou chvilku později.
"Sbohem synu," řekli oba a dívali se, jak jeho záda mizí za rohem jednoho z domů.
"Naruto, Naruto, kam to jdeš?" volaly za ním dívky z vesnice.
"Do světa!" křikl s úsměvem a dívky posmutněly.
"A vrátíš se?" volala ještě jedna.
"Ano, ale nevím kdy," odvětil jen.
"Budeme tu na tebe čekat!" křikly zvesela.
"To určitě," pomyslel si s úšklebkem a vyšel branou vesnice, vstříc svému osudu.
"Ano Sasuke, mám na tebe prosbu," odvětil Minato a černovlásek se na něj tázavě zadíval.
"Jde o mého syna Naruta. Chci, abys ho našel. Mí muži to už vzdali a ty, ty jsi jediná má naděje, jsi jediný, komu důvěřuji."
"Pokusím se Vás nezklamat," kývl. "Ale jak ho poznám?"
"Zářivé blond vlasy, oči barvy azurového nebe a kolem krku by měl mít medailon s ornamentem spirály."
"Ihned se vydám na cestu," pronesl rozhodně a o hodinu později už jel na svém koni skrz království a dál.
"Pamatuj si Sasuke, sice nejsem tvým pravým otcem, ale vždy jsi byl pro mě jako syn. Mám tě rád a můžu ti důvěřovat. Jsi silný a statečný. Jestli ty nenajdeš mého syna, tak už nikdo." Držel ho Minato za ramena. "Vkládám do tebe svou důvěru. Přeji ti hodně štěstí a vrať se brzy." S těmito slovy se s ním rozloučil.
"Nesmím zklamat," proběhlo Sasukemu hlavou. "Hyjé!" popohnal svého koně vpřed.
"To snad není možné!" rozléhal se jeskyní jeho dosti zuřivý řev. "Už je tomu šestnáct let a nikdo ho stále nenašel?"
Orochimaru zuřil. Jeho poskoci se vrátili opět s nepořízenou.
"Je to jakoby se ten kluk propadl do země. Ale já ho musím najít za každou cenu!" smetl naštvaně své různě popsané pergameny ze stolu. "Kabuto!"
"Ano můj pane," přistoupil k němu jeho nejvěrnější služebník a zhluboka se mu uklonil.
"Vyšleš na cestu další pátrací skupinu a postavíš se do jejího čela," přikázal a Kabuto kývl.
Když už se šedovlásek chystal k odchodu, Orochimaru ještě dodal:
"Doufám, že ty mě nezklameš, nerad bych tě potrestal," pronesl chladně a Kabuto zhluboka polkl. Věděl, že Orochimaru-sama myslí svá slova smrtelně vážně a to někdy až doslova.
Na kopci se ještě jednou a naposledy ohlédl ke své vesnici. Pousmál se a s posledním "sbohem" se s ní na nějakou tu dobu rozloučil. Věřil, že jednoho dne se tam vrátí a znovu se shledá se svými adoptivními rodiči Tsunade a Jirayou. Věděl, že se mu bude stýskat, ale on prostě potřeboval znát pravdu a nemohl zůstat jen tak doma sedět. Jeho dobrodružná povaha se hlásila napovrch a toužila po nějakém tom dobrodružství.
S měšcem s pár zlaťákama na levé straně, s mečem v pochvě na pravé straně a s rancem na zádech se rozešel směrem na sever.
Na počátku jeho cesty ho doprovázelo slunce a azurová obloha bez mráčku. Jako vždy si ho našel jemný větřík a pohrával si s jeho zlatavými vlasy.
Po pár zastávkách a zhruba dvanácti hodinách, došel konečně do sousední vesnice. Jeho kroky směřovaly k místnímu hostinci a i zde slyšel obdivné povzdechy mladých i starších dívek.
Vkročil do veselí, které v hostinci panovalo, usadil se k jednomu ze stolů a objednal si džbán vody a čočku.
"Á Naruto, jsi to ty?" zpozoroval ho hnědovlasý kluk v jeho věku, s mohutným psem po boku.
"Kibo," řekl překvapeně a vyzval ho, aby se k němu posadil.
"Co ty tady děláš?" zeptal se ho Kiba a mezitím si objednal to co Naruto.
"Vyrazil jsem do světa," oznámil mu jen a nalil si do dřevěného hrnku trochu vody.
"Za jakým účelem?"
"Hledám svou skutečnou rodinu, chci vědět, kdo doopravdy jsem," svěřil se mu.
"A víš alespoň, kde začít?" pozdvihl tázavě obočí.
"Vlastně ani ne," přiznal.
"Já s Akamarem míříme do Větrné vesnice, mohl bys jít s námi," nabídl mu Kiba.
Naruto o tom chvíli přemýšlel, a nakonec tedy kývl na souhlas.
"Dobrá tedy," pousmál se.
"Takže naše malé dobrodružství započne zítra v osm hodin ráno. Sejdeme se u hlavní brány," zaplatil za sebe. "Zatím se měj Naruto," rozloučil se s ním, a pak zmizel ve večerních ulicích.
Blonďáček se ubytoval v hostinci a další den přesně v osm hodin, již stanul u bran vesnice.





Uáááh ^^ Skvělýý, dalšííí!!