"Vítám tě na svět, můj malý Naruto," zašeptala šťastně a s úsměvem na rtech. Stáhla si pak z krku svůj zlatý medailon s ornamentem spirály a zavěsila ho svému synovi na krk. "Ať tě ochraňuje a přinese ti štěstí," věnovala Narutovi polibek na čelíčko, plný mateřské lásky a něhy.
Probíhala velkolepá oslava na počest narození králova syna. Jedlo se a pilo. Blonďatý chlapeček mezitím klidně spinkal ve své postýlce a královna odpočívala ve své posteli. Pokojem se mihl stín a královna se za zvuku dalšího blesku prudce posadila a vyděšeně těkala očima po pokoji. Opatrně vstala a pomalu se došourala k synově postýlce. Spatřila jeho klidnou tvářičku, pousmála se a jemně ho pohladila po líčku. Najednou jí někdo chytil dlaní ústa a probodl její křehké a od porodu ještě zesláblé tělo. Sesunula se k zemi a vyděšeným pohledem se dívala na obrovského hada, který držel teď již plačící dítě v pevném sevření svého ocasu. Královna volala o pomoc a volala stráže. Dva ihned vběhli do jejího pokoje a začali svými kopí na hada útočit, avšak on je bez sebemenších problémů zabil a vylezl oknem ven do deštivého počasí.
Po dalším královnině volání vtrhli dovnitř i další stráže v čele s králem. Ten polekaně poklekl ke své ženě a s voláním doktora si jí přitáhl do náruče.
"Náš syn, náš syn, ten had ho unesl…" naříkala tiše.
"To bude dobré Kushino, my ho najdeme, prosím tě vydrž," vzlykl zoufale a líbal svou manželku na čelo.
"Prosím, zachraň ho…" vydechla slabě naposledy a poté mu zůstala bezvládně ležet v náručí.
"Nééé!" nesl se snad celým palácem Minatův zoufale bolestný křik. Naposledy políbil svou ženu na ústa, zdvihl se a začal rozdávat rozkazy na dopadení hada.
Seběhli do stájí a rychle sedli na koně. Uháněli lesem a temnotu noci jim rozrážely blesky.
Obrovský had se plazil rychle lesem. Slyšel za sebou lidské hlasy a dusot kopyt koní. Schoval se do malé jeskyně a hluboko do ní dítě ukryl. Potom se proměnil do své lidské podoby, vyběhl ven a kouzly za sebou zametl všechny své stopy. Trvalo mu to jen chvilku, ale když se vrátil zpět do jeskyně, chlapec byl pryč.
Rezavá liška si to pelášila lesem, v tlamě uzlíček se spícím děťátkem. Nesla si ho k sobě do nory, nesla si ho jako potravu pro sebe a svá liščí mláďata. Už pár dní pořádně ani ona, ani její mláďata nejedla a to lidské mládě vonělo tak krásně. Byla to opravdu dlouhá cesta, ale konečně doběhla ke své noře a zalezla i s děťátkem dovnitř.
"Někde tu přeci musí být!" zahromoval Minato a rozhlížel se na svém koni všude kolem. "Rozdělíme se na čtyři skupiny, a pak se sejdeme tady!" rozkázal. Jeho muži kývli na souhlas a všichni se rozjeli do všech světových stran.
Blonďatý král se svou skupinou uháněl na svém koni lesem. Jediné co mu zbylo, byl jeho syn a nechtěl o něj přijít, teď byl pro něho vším. Navíc ten had mu zabil ženu, musel, musel jí pomstít.
"Naruto, kde jsi?" pomyslel si smutně. Ve tmě před sebou uviděl siluetu nějaké postavy, zpočátku si myslel, že je to žena, ale když přijel blíž, spatřil muže s dlouhými černými vlasy a bílou pletí.
"Kdo jste?" zeptal se ho přísně.
"Jen chudý pocestný jménem Orochimaru, který hledá suché místo, kde by mohl přespat." Odvětil muž slizky.
"A neviděl jsi tu obrovského hada?"
"Ne pane, ani malou zmiji," odvětil.
Minato si ho přejel ještě zkoumavým pohledem, ale poté se vydal dál na cestu.
Když byl král pryč, muž se zamračil.
"Musím toho spratka najít dřív, než ho najde on," zasyčel a přeměnil se opět v hada, jenž unesl malého prince.
"Našli jste ho?" ptal se s očekáváním Minato, avšak všichni jeho muži se sklopenými pohledy odpověděli v zápornou odpověď. Král začínal být zoufalý a přestával doufat, že svého syna ještě někdy najde. Nechtěl si přiznat, že by v tomto ohledu mohl zklamat. Tato noc byla pro něj velice bolestná a stresující. Naplněn beznadějí se sesul ze svého koně a v bezvědomí dopadl na zem. Jeho muži ho rychle s obavami zvedli ze země. Deset z nich s ním pak jelo zpět k paláci a ostatní pokračovali v pátrání.
Běžel v čele skupiny vesničanů, kteří na tu potvoru vyhlásili hon a doběhl k její noře.
"A mám tě," řekl vítězně a vytáhl ji ven za ocas, liška sebou zmítala a snažila se ho seknout svým drápkem, ale on ji držel v dostatečné vzdálenosti. Přešel k muži, který stál za ním a lišku hodil do pytle. Rozhodl se ještě prozkoumat noru, jestli tam náhodou neměla mladé. To co uviděl, ho překvapilo.
"Děje se něco, Jirayo sama?" přistoupil k němu další muž a díval se do Jirayovy překvapené tváře. Jiraya se sehnul a zadíval se na malý uzlíček ležící v noře a kolem něj byl jakýsi průhledný štít. Zvědavě a bez náznaku sebemenšího strachu, pronikl rukama štítem a uzlíček z nory vyndal. Malinko poodkryl peřinku a spatřil malého blonďatého chlapečka, který se v jeho náruči malinko protáhl a otevřel na něj dokořán své oči barvy nebe.
Zbytek vesničanů k němu přišel a se zájmem se díval na to malé stvoření, choulící se v mužově náručí.
"Kde se tam asi vzal?" podivili se všichni.
"Vezmu ho k nám, tady zůstat nemůže," rozhodl Jiraya.
Řekl asi třem mužům, aby se postarali o liščí mláďata a se zbytkem vesničanů se vydal dolů do údolí, kde se jejich vesnice nacházela.
"Už jsi doma?" ozval se z kuchyně ženský hlas a zpoza jejího rohu vykoukla blonďatá žena. "Co to máš v náručí?" zeptala se a přistoupila k němu. Zadívala se do jeho náruče a zamračila se.
"Tak čí to je? S kterou mě zase podvádíš?" zamračila se, tiskla ruce v pěst a na pravém spánku jí naskočila nepěkná žíla.
"S žádnou, našel jsem ho v liščí noře, a jestli mi nevěříš, tak se zeptej ostatních," odvětil jí dotčeně a jeho žena se uklidnila.
"Chudinka maličký," změnila se na jednou v milou babičku a vzala si děťátko k sobě do náruče. "Je tak sladký," rozplývala se nad ním, Jiraya si nad tím jen povzdychl.
"Ale jaké mu dát jméno?" přemýšlela, a poté se zadívala pozorněji na jeho přikrývku, ve které byl zabalen. Byla špinavá, ale i přesto se dalo přečíst jméno, které na ní bylo napsáno. "Naruto," přečetla a pousmála se. "Vítej u nás Naruto, slibuji, že se o tebe dobře postaráme."
"Vítejte zpět Orochimaru sama," přivítal ho s úsměvem jeho brýlatý služebník. "Tak jak to šlo?" ptal se zvědavě.
"Nic se nepodařilo, tak jak má!" zakřičel vztekle, uchopil nějaký flakonek se zelenou tekutinou a třísknul s ním o zeď, ta ihned obrostla masožravými květinami.
"Co se stalo?" zeptal se opatrně.
"Podařilo se mi ho unést, ale pronásledovali mě a já ho musel schovat v jeskyni, když jsem se pro něj vrátil, už tam nebyl. Nevím, co se s ním stalo, ale musím ho najít," třískl naštvaně pěstí do stolu, div že se nezlomil.





Tak to jsem teda zvědavá, co bude dál. Už se těším ....