Jejich tým se právě vracel z velice náročné mise v Mlžné vesnici a všichni toho měli dost.
"A kde je zase vůbec Jiraya?" Podivil se jejich sensei.
"Viděl jsem ho jít směrem k lázním." Ukázal prstem směrem, kde byly lázně.
"Chjo, ta puberta a hormony s ním tedy mávají." Povzdychl si Sarutobi, kdyby tak jen tou dobou věděl, že to Jirayu nikdy nepustí.
"Až se mi ten magor dostane do rukou!" Vyštěkla naštvaně Tsunade, nad pravým obočím jí naběhla nepěkná žíla, sevřela ruce v pěst a praštila do nejbližšího stromu, který se okamžitě zlomil vejpůl, a rozhodně to nebyl malý smrček.
Orochimaru si jen nad jejím dětinským chováním povzdychl a nezaujatě pokračoval ve své cestě.
"Banzaaj!" Ozvalo se najednou nad nimi a ze stromu seskočil již zmiňovaný Jiraya.
"Ty!" Zavrčela Tsunade, chytla ho pod krkem a začala ho nehorázně fackovat.
"Za co?" Zeptal se ublíženě, když s touto činností přestala.
Černovlasý mladík s bílou pletí nad tím jen protočil oči a zakroutil hlavou.
"Přeci to s nimi nemůže být tak hrozné, přeci jen jste ještě děti." Řekl Sarutobi, když si všiml jak se tváří.
"Tohle neodpovídá chování patnáctiletých lidí." Povzdychl si.
"Dokážeš se ty vůbec někdy bavit?" Zasmál se jeho sensei. "Nemůžeš být pořád tak vážný, užívej si svého dětství, dokud můžeš."
"Myslím, že o dětskost si mě už dávno připravil." Pousmál se Orochimaru a nehorázně se bavil nad tím, jak jeho sensei zrudl.
"Asi máš pravdu." Zamyslel se nakonec nahlas. "Ale i přesto…"
"Víš, že já se nezměním." Ušklíbl se černovlásek.
"O čem to vy dva tady mluvíte?" Přiskočila k nim najednou Tsunade, Jiraya se válel asi sto metrů dál od nich v prachu.
"Jen se bavíme o té naší misi." Zalhal Sarutobi a všiml si Orochimarova mírného úšklebku.
"Aha." Řekla jen Tsunade.
"Tak, já půjdu nahlásit druhému úspěšnost naší mise a vy můžete jít domů." Usmál se na ně.
"Orochimaru?" Zastavil ještě svého studenta, když byla Tsunade s Jirayou pryč.
"Hm?" Otočil se na něho.
"Dnes večer? Nahoře na pomníku?" Mrkl na něj.
Orochimaru jen pokýval hlavou v kladnou odpověď, a pak zmizel v obláčku kouře.
Sarutobi se jen pousmál, a pak zmizel stejným způsobem.
Objevil se na vrcholu pomníku a spatřil svého senseie, jak sedí na zemi, jednu nohu přes okraj skály, druhou skrčenou s rukou o ní opřenou a druhou se podpírajíc, jak pozoruje začínající západ slunce.
Orochimaru k němu zezadu jako myška přistoupil a objal ho kolem pasu, jeho sensei se pousmál, stáhl ho za ruku k sobě do svého klína a věnoval mu vášnivý polibek.
"Na tohle jsem se celý ten týden těšil." Zašeptal skrz polibek, když byli na misi, neměli na sebe totiž vůbec čas.
"Já též." Odvětil černovlásek a znovu propojil jejich rty.
Jeho sensei z něj pomalu začal sundávat tričko, které na sobě jeho student měl, a když byl hotov, začal ho líbat na krku a své polibky přesouval níž po hrudi a bradavkách. Orochimaru slastně zavzdychal, když ucítil na svých bradavkách Sarutobiho dravé polibky a jeho celé tělo se zachvělo. Nadzdvihl ho ze svého klína a položil na deku, na které seděl. Sklonil se k němu, letmo mu přejel svými rty po jeho, sundal mu kalhoty i s trenkami, sklonil se k jeho údu a vzal ho do úst. Z černovláskových úst se vydral opět další snad ještě slastnější sten nežli předtím a užíval si vzrušující péče svého senseie. Po pár tazích Sarutobiho úst do nich Orochimaru se slastným výkřikem vyvrcholil, poté začal sundávat i jeho oblečení, dokud před ním nebyl jeho sensei nahý. Černovlásek roztáhl nohy a Sarutobi se mezi ně vmísil, pomalu do něj začal pronikat, a když v něm byl až po kořen, chvíli setrval. Když Orochimaru kývl hlavou, začal se v něm pohybovat. Jejich výkřiky slasti byly tak hlasité, že by se člověk až divil, že je neslyší celá Konoha. S posledním přírazem a výkřikem Orochimarova jména i Sarutobi došel svého vrcholu. Svezl se unaveně ze svého studenta a lehl si vedle něj. Oba zrychleně oddychovali. Sarutobi si svého studenta přitáhl do náruče a se slovy:
"Miluji tě." Zavřel oči a poklidně oddechoval.
"Já tebe taky." Zašeptal ještě Orochimaru a políbil ho na tvář.
Po mnoha letech jejich setkání tak láskyplné nebylo. Jeden kvůli druhému zemřel a druhý kvůli prvnímu trpěl. Nebylo to však z jakékoliv lásky, ta mezi nimi vymizela už před dlouhou dobou, zůstala v minulosti, ještě v časech, kdy byli senseiem a studentem. Lásku ke svému studentovi nahradila láska k obyvatelům Konohy a lásku k senseiovi nahradila touha po moci a zabíjení. Jejich cesty se rozešly a střetly se až opět při posledním souboji mezi nimi, v souboji, který neměl šťastný konec, a na který ani sám Orochimaru nikdy nezapomene.
"Sbohem Sarutobi." Zašeptal do ticha pokoje toho osudného večera, než v hrozných bolestech zavřel své hadí oči a ve snech si nevybavil dobu, kdy bylo vše jinak.





mno rozhodně to je zajímaví pár. né že by to byla moje krevní skupina. ale povídka se t moc povedla. opravdu. četla sem to jedním dechem.