Byl podzimní slunečný den a on šel pochybnou čtvrtí mezi zchátralými domy. Bydlel tu už od narození, jeho pravá matka a otec zemřeli při autonehodě, když mu byli tři roky a jeho adoptivní matka matkou ani nebyla. I přesto, že se o něj jako o malého nestarala zase tak špatně, Naruto jí pohrdal. Ta žena možná byla laskavá, ale živila se prostitucí, brala drogy a pila alkohol ve velkém množství, díky těmto špatným návykům života, neměli často ani na jídlo a bylo na něm, aby sehnal peníze. Vyhledával pouliční organizované boje bez pravidel a vždy se stal jejich účastníkem. Sázky na něj byly vždy vysoké, patřil k těm nejlepším a často vyhrával, jen díky boji a snášení bolesti, byl schopen vydělat nějaké peníze, a tak přežít o další den.
Šel s rukama v kapsách a zabrán do svých myšlenek. Přemýšlel o svém životě, stejně tak jako vždy a stejně jako už tolikrát před tím. Díval se svýma modrýma očima po místě, kde strávil život, a ve kterém rozhodně nehodlal strávit zbytek svého života.
Po několika minutách vyšel z těch temných a liduprázdných ulic, do ulic světlých a přecpaných lidmi. Ztratil se v jejich davu, ani nevěděl, kam jde, jako vždy jen bezcílně bloumal městem, aby nemusel trávit doma čas s matkou, kouřem z cigaret a pachem alkoholu. Narážel do lidí a úplně ignoroval nadávky na jeho osobu, které si tím vysloužil, ignoroval ruch ulice a plně se soustředil na své myšlenky. Po pár hodinách na chvíli zdvih hlavu a zadíval se do jedné prosklené stěny. Byla to stěna místní tělocvičny, nikdy si jí nevšiml a tělocvična plně upoutala jeho pozornost. Uvnitř byly různé posilovací přístroje, boxovací pytle, hrušky a malý cvičný ring, ve kterém se zrovna nacházel nějaký kluk s dlouhými hnědými vlasy a naproti němu stál taktéž hnědovlasý kluk, ale s krátkými vlasy a sváděli boj, všichni ostatní na něj jen se zaujetím hleděli. Naruto sledoval se zaujetím ty dokonalé ladné pohyby dlouhovlasého chlapce, jak se lehce vyhýbá ranám soupeře, jak předpovídá každý jeho krok, a jak po chvilce jde ten druhý jediným zásahem kopu do břicha k zemi.
Hnědovlásek se ušklíbl a otočil se směrem na svého trenéra, který ukazoval vztyčený prst na důkaz chváli, a potom se jeho pohled stočil k vytrýně a střetl se s tím Narutovým. Blonďáček jen odvrátil hlavu od skla a pokračoval dál ve své bezcílné cestě.
Záviděl tomu klukovi z tělocvičny, to co uměl, mu vyrazilo dech, ne že by on sám nebyl dobrým bojovníkem, ale on se naučil všechno na ulici, musel se stát silným, aby se nedostal do spárů šikany, aby byl schopný přežít byť i jen o jeden jediný den, ale ten chlapec z tělocvičny se učil za pomoci trenérů a bojoval čistě a podle pravidel, nebojoval o život. S těmito myšlenkami nakonec dorazil domů, jakmile otevřel dveře, ovanul ho závan cigaret a alkoholu, povzdychl si a přešel k ledničce. Otevřel ji, ale jako už tolikrát, byla opět prázdná. Přešel k nádobě, ve které by se měly nacházet peníze určené na jídlo, ale také nic.
Naruto přešel do pokoje, kde se rozvalovala na gauči jeho matka s láhví saké v ruce a byla úplně mimo.
"Anko v lednici už zase není nic k jídlu a kam se poděli peníze?" Vždy jí oslovoval jejím jménem a teď byl jako vždy hodně naštvaný.
"Promiň zlato, ale já je potřebovala." Řekla opileckým hlasem.
"Jako vždycky." Povzdychl si Naruto.
Opět opustil byt, ve kterém celých osmnáct let žil a vydal se zpět do temných ulic.
"Čau Sasuke, jak se máš brácho?" Pozdravil černovlasého kluka stojícího u vchodu do jednoho skladu.
"Čus Naruto, celkem to jde, zase si jdeš pro nějaké peníze?" Zeptal se Sasuke a drcl si s Narutem pěstí o pěst.
"Jo, bohužel musím." Odvětil Naruto a dal Sasukemu pět dolarů, aby mohl vejít.
"Pak tedy vítej a zlom vaz." Popřál mu Sasuke a nechal ho vejít.
Naruto se zapsal u jednoho ze stolků a rozhlédl se kolem. Byla tu spousta skandujících lidí, hlasité výkřiky a uprostřed ringu se právě bili nějací dva muži kolem třicítky. Blonďáček se procpal davem víc dopředu a mezitím se stihl pozdravit se spoustou známých, kteří mu přáli hodně štěstí.
Sledoval zápas a snažil se okoukat co nejvíce triků a úhybných manévrů.
"Ahoj lásko." Zašeptal mu do ucha, potom ho skousl, otočil k sobě a vášnivě políbil.
"Ahoj Itachi." Zazubil se na něj blonďák.
"Jdeš bojovat?" Zeptal se a sjel rukama na jeho pozadí.
"Jo, matka zase utratila všechny prachy."
"Víš, že já bych tě založil." Začal ho líbat na krku.
"A ty zas víš, že na to abych si od tebe půjčil, jsem moc hrdý." Vzdychl.
"Když mě se nelíbí, když někdo ničí něco tak dokonalého, jako je tvůj obličej."
"Ty se také necháváš mlátit a to peníze nepotřebuješ." Zasmál se blonďáček, věděl, že na tohle Itachi nemůže nic říct, protože měl pravdu.
"A nyní, dámy a pánové, přivítejte Uzumakiho Naruta!" Vyhlásil jeho jméno pořadatel a všichni začali jásat.
"Hodně štěstí." Políbil ho ještě jednou Itachi, plácl ho po zadku a nechal ho jít.
Blonďáček vlezl do ringu a zdvihl ruce nad hlavu, hlasitý řev se ještě prohloubil. Naruto ze sebe sundal mikinu a triko, a poté i boty a začal se rozcvičovat. Jeho protivníkem byl nějaký asi tak dvacetiletý kluk s černými delšími vlasy, dosti vymakanou postavou a zelenýma očima.
"Pravidlem je, že žádná pravidla nejsou, chci vidět skvělý boj!" Usmál se na oba protivníky pořadatel a oni jen kývl. "Můžete začít!"
Jako první zaútočil Narutův soupeř a samotnému blonďáčkovi se podařilo rychle uhnout a vrazit mu první ráno do břicha. Černovlásek se zapotácel, ale jen tak se nedal, přeci jen, jedna rána ho ještě přeci jen nepřemůže. Boj trval zhruba deset minut a Narutův protivník na tom už začínal být dosti špatně, ale stále se držel na nohou.
"Je dost dobrý." Pronesl jeden muž v zadu.
"No na to, že je z ulice, to jde." Pokrčil rameny druhý.
"Co ty na to?" Otočili se oba na chlapce, který tam byl s nimi.
"Trochu neotesané, ale není to špatné." Řekl nezaujatě, ale v mysli uznale hvízdl.
"Víš co?" Otočil se první na druhého.
"Hm?"
"Uzavřeme malou sázku, vsadím se, že z něj vytrénuju nejlepšího kickboxera a vyhrajeme mistrák."
"Ach jo, ty víš, že žádné tvé sázce neodolám." Povzdychl si druhý. "Tak tedy platí." Plácli si spolu a chlapec jen protočil oči v sloup, takhle to bylo pořád.
"A o co se vsadíme?" Zeptal se druhý prvního.
"Když vyhraju, budeš mi týden sloužit a dáš mi půlku toho, co ti vynese podíl na naší tělocvičně a když ty, bude to naopak." Navrhl.
"Lákavá nabídka, s radostí jí přijímám." Řekl a vytáhl blog, do kterého zapisoval všechny jejich sázky.
Naruto se přikrčil před další ránou svého protivníka a přitom mu jedním švihem své nohy, podkopl ty jeho a černovlásek se svalil na zem a už nevstal.
"Jeden, dva, tři…" Počítal rozhodčí. "Vyhrává Uzumaki Naruto! Zatleskejte jednomu z nejlepších bojovníků, které znám." Řekl jásavě a publikem se ozýval nadšený jásot.
"Tady jsou tvé peníze." Podal mu po zápase peníze muž u stolku.
"Díky." Ušklíbl se Naruto a vydal se i se svojí výhrou domů, tentokrát jí hodlal před matkou pořádně schovat.
"Byl to skvělý boj, jako vždycky." Řekl Sasuke u dveří.
"Díky."
"Mám ještě něco vyřídit bratrovi?"
"Že mu pak zavolám." Mávl mu Naruto na rozloučenou a vydal se pryč.
"Naruto?" Ozvalo se za ním, když zašel za roh a on se otočil.
Stál za ním asi tak třicetiletý muž se šedými vlasy a čelenkou se znakem listu přes oko.
"My se známe?" Povytáhl tázavě obočí.
"Ne to ne." Pousmál se muž. "Mé jméno je Hatake Kakashi." Podal mu ruku, kterou blonďáček opětovně stiskl.
"Co po mně chcete?"
"Jsem jedním z majitelů nedaleké tělocvičny a chtěl bych, aby ses stal členem našeho týmu."
"To je vtip, že jo?" Vydal ze sebe zaraženě.
"Proč bych měl žertovat?" Nechápal.
"Pokud vím, tak jste z Listového týmu, jedním z národních šampiónů v kickboxu a chcete do něj mě? To není moc reálné." Zakroutil hlavou.
"Ale je to pravda, tak co, jdeš do toho?"
"Já ale nemám peníze na to, abych si platil členství a zápisné, takže promiňte, ale nemůžu." Chystal se k odchodu.
"Můžeš si to odpracovat, navíc, když vyhraješ nějaký zápas, budeš to mít splacené rychleji." Nedal se Kakashi jen tak odbýt.
"Myslíte to opravdu vážně?" Otočil se k němu zpět a Kakashi kývl.
"V tom případě si můžeme plácnout." Souhlasil Naruto a na důkaz stiskl jeho ruku.
"Zítra se ukaž v tělocvičně na rohu Listové ulice, tady je když tak ještě má vizitka." Podal mu jí. "Zatím se měj." Rozloučil se s ním a vydal se opačným směrem, než on.
"Pořád tomu nemůžu uvěřit, co když to byl jen pitomý žert?" Pomyslel si další den Naruto, když stál před vchodem do tělocvičny. "Teď už je pozdě couvnout." Řekl si a vešel.
Všichni přítomní trénovali jako o závod, skákali přes švihadlo, boxovali do hrušek a kopali do boxovacích pytlů.
"Tak jsi přeci jen přišel." Usmálse Kakashi, který právě stál v ringu.
"Jo." Řekl nezaujatě Naruto a vydrápal se nahoru za ním.
"Seznamte se, tohle je Uzumaki Naruto a tohle je Hyuuga Neji." Představil mu toho hnědovlasého chlapce, kterého viděl skrz skleněnou stěnu včera odpoledne.
"Není nějaká tvá příbuzná Hinata?" Zeptal se ho Naruto.
"Jo, to je moje sestřenice, ty jí snad znáš?" Povytáhl překvapeně obočí.
"Jo, je to moje holka." Usmál se Naruto.
"Aha, tak to ty jsi ten neznámý, o kterém furt mluví, já si říkal, že je mi tvé jméno povědomé. No co, dost bylo tlachání, ukaž se." Vyzval ho Neji.
"S největší radostí." Ušklíbl se Naruto a postavil se do obranné pozice.





nechces se spratelit??