"Ani nevíš, jak moc jsem po tomhle toužil." Vydechne šťastně a znovu spojí naše rty. "Po tomhle, jsem schopný uvěřit čemukoliv." Zašeptá mi do rtů.
"No to je dost, že si konečně uvěřil." Ozve se za námi a my od sebe polekaně odskočíme.
"K-kdo, kdo jsi?" Vykoktá Daichi na svou múzu, která stojí s rukama v bok a usměvavým pohledem.
"Mé jméno je Hanako a jsem tvá múza." Mrkne na něj.
"Jdou na mě mdloby." Oznámí mi Daichi a spadne na zem.
Hanako si ho měří starostlivým pohledem a já si jen povzdychnu.
"Bylo toho na něj pro dnešek moc." Konstatuji, přikleknu k němu a vyndám z kapsy klíče od pokoje. Když otevřu, vytáhnu ho na nohy, dotáhnu do pokoje a položím na postel.
"Ještěže jsme stáli před jeho pokojem, táhnout se s ním přes celou chodbu by se mi nechtělo." Pomyslím si a s dalším povzdychnutím ho párkrát proplesknu, dokud se neprobudí.
"Už jsi v pořádku?" Předběhne mě jeho múza a Daichi se od ní se strachem v očích odtáhne. Tak z tohohle fakt nemůžu a rozesměji se na celé kolo. Vždy tak sebevědomí Daichi se bojí něčeho tak milého jako je jeho múza.
"Čemu se směješ? Jsem jen v šoku, bylo toho na mě moc." Zamračí se, a když nepřestávám, povalí mě pod sebe, začne mě líbat a rukou mi přitom zajede pod tričko.
"Héj, nech toho, přestaň." Zavrčím a začnu se bránit. Odtáhne se ode mě a dá mi tak trochu prostoru.
"Nějak jsem tě potrestat musel." Pokrčí rameny a já protočím oči v sloup.
"A já blbec si myslel, že ho ta nadrženost alespoň malinko přešla." Povzdychnu si v duchu.
"Jak se jmenuje vůbec tvá múza?" Zeptá se po chvilce a poukáže na Ayako.
"Ayako." Odpovím.
"To jsou tady stále?" Zeptá se mě a já zakroutím hlavou v zápornou odpověď.
"Když chceš, aby na chvilku zmizeli, tak poslechnou." Odvětím.
"V tom případě, co kdybychom je na chvilku poslali pryč a užili si trochu soukromí?" Mrkne na mě a svůdně si olízne rty.
"Co?" Vyjeknu vyděšeně a snažím se dostat ze sevření, z kterého mě ne a ne pustit.
"Uvolni se trochu." Zašeptá a jazykem přejede po mém krku.
"Nemyslíš si, že na to jdeš trochu rychle?" Konečně se mu vyškubnu, odstrčím ho od sebe a měřím si ho zamračeným pohledem.
"Ale vždyť už čekám dlouho." Povzdychne si a udělá na mě smutný oči.
"To je možný, ale dali jsme se dohromady teprve před čtvrt hodinou." Zaprotestuji a zkřížím ruce na prsou.
"Dali dohromady? To znamená, že spolu chodíme?" Přiblíží se těsně k mému obličeji a usměje se.
Když mi dojde, co jsem právě řekl, zrudnu a rychle se od něj oddálím.
"No, to, to…" Hledám vhodná slova a nervózně si hraju s prsty.
"No?" Naléhá a dál se při tom usmívá.
"No, a-asi jo." Zašeptám tiše.
"Neslyšel jsem." Zazubí se na mě.
"Asi jo." Řeknu o něco hlasitěji.
"Ještě pořád ne." Provokuje mě a já začínám pěnit vzteky.
"Řekl jsem, že asi jo!" Zakřičím a snažím se uklidnit.
"To jsem rád." Pousměje se a vlepí mi pusu.
Kdybych s ním momentálně nezačal chodit, asi bych ho zabil.
Ležíme u něho na posteli a mazlíme se. Cítím se v jeho blízké přítomnosti tak uvolněně a šťastně. Nevím proč, ale zrovna z něho mi srdce splašeně buší a jeho nosím ve svých myšlenkách.
"Už jsme spolu hodinu, je to dostatečně dlouho?" Zeptá se mě s pobaveným úsměvem.
Beru to zpátky, asi ho zabiju!
"Daichi!" Zařvu, překulím ho pod sebe a začnu ho lechtat. Začne se bránit a pokojem se nese náš nezadržitelný smích.
Další den si o hodině hudby přesedne ke mně. Když zazvoní, vstoupí do třídy pan Matsudaira. Vypadá to, že se ze včerejšího útoku vzpamatoval. Opět je totiž ve svém živlu a volá si k sobě studenty a známkuje jejich výkon. Já dostanu jedna mínus a Daichi jako vždy za jedna, opět jsme se všichni v jeho hraní a zpěvu ztratili.
"Tak jaký jsem byl?" Zeptá se mě, když si sedne zpátky.
"Jako vždy dokonalý." Vzdychnu a svezu se mu s blaženým úsměvem na rameno.
Daichi jen nechápavě povytáhne obočí a pohladí mě ve vlasech.
"Je ti dobře?" Zeptá se mě s obavou v hlase a já jen šťastně kývnu hlavou.
Jdeme k večeru opuštěnými chodbami. Daichi mě totiž vytáhl na rande do nějaké kavárny a až teď se vracíme. Do večerky zbývalo jen pár minut a i přesto jsme to s přehledem stíhali. Jo, a abych nezapomněl, opět jsem se přestěhoval k němu. Ředitel se sice divil, ale nebyl to problém. Blížíme se k našemu pokoji, když v tom opět uslyšíme křik, vycházející ze senseiova kabinetu. Neváháme a rozeběhneme se k němu. Rozrazíme dveře. Na zemi leží profesor Matsudaira, sotva lapá po dechu a drží se za krk. Po chvilce mě a Daichiho něco odhodí stranou. Chvíli nám trvá, než se vzpamatujeme, ale když se zdvihneme ze země, zaútočí na mě obrovský hliněný medvěd a tvrdě mě přitiskne svou packou ke zdi.
"Tak tohle je můj konec." Pomyslím si, když mi pomalu dochází vzduch.
"Daichi hraj!" Slyším Hanakiin hlas a pootevřu oči.
Hanako hodí Daichimu flétnu, kterou u sebe vždy nosí, a ten se na ní jen nechápavě dívá.
"věř mi a hraj už!" Zakřičí zoufale. Daichi kývne a přiloží flétnu k ústům. Místností se line čarokrásná hudba a já po chvilce nevnímám nic. Jsem jako v transu a ztrácím se ve tmě, jediné co slyším je jeho hudba.
"Akiro, no tak probuď se." Třese se mnou někdo a na tváři cítím letmé polibky. Překvapeně zamrkám a pomalu se posadím. Dívám se do tváře Daichiho, který si znatelně oddechne.
"Co-co se stalo?" Vykoktám ze sebe slabě, ještě se cítím trochu omámeně.
"To má hudba." Odpoví a já se na něj nechápavě zadívám. "Dokážu s ní hypnotizovat, to je můj dar." Mírně se na mě usměje.
"Takže ty výpadky celé třídy při tvém hraní…" Uvědomím si a on jen kývne.
"A co sensei Matsudaira?" Vzpomenu si najednou a vyděšeně se rozhlédnu, Daichi mi však stočí hlavu k sobě a jen smutně zavrtí hlavou v záporném gestu.
"Bylo už pozdě." Povzdychne si a přitáhne si mě do objetí. Vyzdvihne mě do náruče a i se mnou se vydá k ředitelně.





čumim jak puk, ale super...konečně se dali dohromady...joooo
no, už se těším na další