"Hej, copak jsi slepý, nebo mě jen ignoruješ?" Ozve se najednou vedle mě jeho hlas a já se leknu.
"Příště mě takhle neděs!" Zavrčím naštvaně a pokračuju dál.
"Co je to s tebou? Jsi úplně mimo." Podotkne, když ho už opět neposlouchám.
"Jen jsem se zamyslel." Odseknu a chci dodat, ať odprejskne, ale v tu chvíli uslyšíme hlasitý a bolestný křik.
"Co se to děje?" Podívám se překvapeně na Daichiho, který nic netuší stejně tak jako já. Rozeběhneme se za tím křikem a ten nás zavede do třídy hudby. Na zemi se svíjí Matsudaira sensei, obličej má zkřivený bolestí, drží se za hlavu a křičí.
"Senseii, co je s vámi." Zeptá se Daichi, přiklekne k němu a dotkne se jeho ramene. Sensei k němu otočí hlavu a zašeptá:
"Ten zvuk, ten zvuk, zastavte to, prosím. Zastavte toho muže, pak zmizí ten zvuk." Z jeho očí se začnou řinout slzy a on se zkroutí ještě víc bolestí.
Nechápavě se rozhlédnu kolem, sice mám takový divný pocit, že tu nejsme sami, ale nikoho nevidím. Po chvilce kolem mě proletí dýka a zapíchne se těsně vedle Daichiho hlavy, poté začnou létat další. Snažím se vymyslet, co s tím.
"Kdybych měl po ruce alespoň nějaký papír a tužku." Povzdychnu si v duchu a s Daichim se snažíme uhýbat těm dýkám. "No jasně Daichi." Bleskne mi hlavou ten nejstupidnější nápad, ale co jiného můžu dělat?" Zavřu oči a plně se soustředím. Ihned se tam objeví Daichiho klon a pravý Daichi jen vytřeští nechápavě oči na svou věrnou kopii.
"Ahoj miláčku." Zavrní klon.
"Teď na to není čas, doufám, že to splnilo svůj účel." Vyhrknu a klon kývne. Ihned se roztáhne a vytvoří tak nepropustnou stěnu kolem nás.
"Co to…" Vydechne Daichi nevěřícně a vypadá to, že se brzo zhroutí.
"Potom ti to vysvětlím." Povzdychnu si a přikleknu k profesorovi.
Povšimnu si v jeho kapse malého zápisníku a propisky. Aniž bych se zeptal, přijde mi to v této chvíli zbytečné, vytáhnu ho a propiskou rychle namaluji nějaký prášek, zhmotním ho a donutím ho senseie spolknout. Modlím se, aby mi to vyšlo a opravdu, sensei se po chvíli uvolní a vděčně se na mě podívá. Slyšíme, jak někdo utíká pryč a po chvíli se Daichi klon stáhne a já ho nechám zmizet.
Odvedeme seneie do ředitelny, kde vše nahlásí řediteli, který nám rozkáže zůstat tam.
"Tak co se stalo?" Zeptá se ředitel Matsudaira.
"Zřejmě mě chtěl někdo zabít, pomocí svého talentu." Povzdychne si sensei a kapesníčkem si otírá pot z čela. "Byl jsem ve třídě a balil si své věci, když v tom jsem uslyšel nepříjemný zvuk v mé hlavě, který se zvyšoval a zvyšoval. Bylo to opravdu strašné, měl jsem pocit, že to nevydržím, že se mi rozskočí hlava. Byla to hodně velká frekvence, něco jako nadzvuková vlna nebo vysoké C." Popisuje zvuk, který ve své hlavě slyšel.
"Vy dva jste nic neslyšeli?" Ptá se nás ředitel a my zakroutíme záporně hlavou.
"Ale kdo by chtěl senseie zabít a proč? A jak je tohle všechno vůbec možné?" Ptá se nechápavě Daichi.
"On o múzách zatím nic neví co?" Zadívá se na mě ředitel a já kývnu na souhlas.
"O múzách?" Vyhrkne Daichi a dívá se z jednoho na druhého. "Co se to tu kruci děje?" Je totálně zmatený.
"Já mu to vysvětlím." Povzdychnu si a zadívám se na ředitele, který mi k tomu dá souhlas. "Víš, ty pověsti o múzách jsou pravdivé. Každý člověk na světě, má svou múzu, která ho provází světem tvorby a umění. Mou múzou je například Ayako a objevil jsem jí, když jsem vstoupil na tuto školu a teď stojí po mé pravé straně, ta tvá po té levé…"
"Cože? Ale vždyť tu nikdo není." Přerušil ho Daichi.
"Ale je, jen jí nevidíš." Další nechápavý pohled od Daichiho. "Buďto nevěříš v ně, anebo ve svůj talent. Pokud v tyto dvě věci nebudeš věřit, nikdy ji nespatříš."
"Dobrá, dejme tomu, že ti věřím, ale co to, co si předvedl ve třídě?" Povytáhne tázavě obočí.
"To byl můj talent jako "pravého" renesančního dítěte."
" "Pravé" renesanční dítě je člověk, který dokáže nějaký svůj talent použít i ve skutečnosti. Já například dokážu oživovat věci z plátna a dávat jim určitou vlastnost, kterou budu chtít." Vysvětlím mu, a on je čím dál tím bledší.
"Ok, ok, mohl bych jít teď do svého pokoje?" Řekne po chvilce a rozdýchává to všechno, co jsem mu právě řekl.
"Ano už můžete jít, Akiro doprovoď ho, nevypadá dobře." Řekne Ředitel a já kývnu. Podepřu Daichiho a vedu ho k jeho pokoji.
Když už jsme blízko jeho pokoje, začíná pomalu nabírat svou původní barvu.
"Mám ještě jeden dotaz." Řekne před dveřmi.
"Hm?" Otočím se na něj.
"Jestli dokážeš vyvolávat obrazy, jak to, že jsi dokázal vyvolat mou kopii? Přeci jen můj obraz si nikde neměl." Zadívá se na mě zkoumavým pohledem a já zrudnu.
"Měl jsem ho v hlavě." Řeknu a on se na mě překvapeně zadívá. "Jsi jediný, koho dokážu vyvolat pomocí pouhé myšlenky." Přiznám a na jeho tváři je ještě větší výraz překvapení. Dívám se do těch krásných kouzelných modrých očí a po chvilce ho pohladím po tváři. Jako v transu se k němu nakloním a sám od sebe ho políbím na rty. Po chvilce mě obejme kolem pasu, přitáhne si mě k sobě blíž a polibek mi s vášní a největší radostí oplácí.





Juuu. První komentář.
Super, moc se mi to líbí a doufám, že to tomu "neznámému" pěkně natřou.