"No tak Akiro, věnuj mi alespoň jeden malý polibek." Šeptá mi do ucha Daichi. Bohužel své myšlenky na Daichiho jsem potlačit nedokázal a ještě nejsem schopný svůj dar v této oblasti ovládat. Musím svůj dar zkrotit, protože se tu ten blbeček vždy objeví a snaží se mě svést.
"No tak, já vím, že mě chceš." Zavrní mi znovu do ucha a jemně ho skousne. "Já vím, že mě chceš líbat, hladit, dotýkat se mě." Opakuje stále ta samá slova, jako každý den.
"Dej mi už pokoj." Odseknu naštvaně a snažím se soustředit na plátno, na které tvořím další ze svých obrazů.
"Pravý Daichi se to nikdy nedozví, uvidíš, jsem stejně dobrý jako on, jsem takový, jakým si ho představuješ." Nedal se ten jeho klon odbýt.
"Takový, jakým si ho představuju? Nadrženého a neodbytného blbce? Stejný jako originál? Ale proč? Proč ho nechci vidět lepšího? Méně nafoukaného, méně arogantního?" Probleskne mi hlavou a vytřeštím nad svým zjištěním oči. "Mohl bych se doopravdy zamilovat do originálu? Proto nechci lepší kopii?"
"Dej mi pokoj, zmiz!" Vyjeknu, zavřu oči a plně se soustředím na to, aby zmizel. Když je znovu otevřu, je pryč a já si oddechnu. Zadívám se opět na své plátno a pár tahy štětce dokončím obraz, na kterém pracuji.
"Musí to vyjít." Modlím se a plně se na obraz soustředím.
V mžiku se přede mnou objeví zmenšená podoba tygra, která na mě teď hledí velkýma hnědýma očima. "Prosím, ať to vyjde." Zaprosím v duchu a napřáhnu k němu ruku. Pohladím ho po jemné srsti, po hlavě a zádech. Tygr chvíli váha, ale potom se k mé ruce s přítulností přitulí. "Tak tohle bychom měli, teď to druhé." Pomyslím si a dám před tygříka kytku, ten ji očichá, a pak se do ní s plnou chutí pustí.
"Bingo!" Vykřiknu do ticha svého pokoje nadšeně. Tímto malým pokusem jsem dokázal nejen oživit věc ze svého obrazu, ale také jí dát vlastnost, kterou chci já. Z mého radování mě vytrhne až zaklepání na dveře.
"Kdo to může být?" Pomyslím si nevrle a nechám tygříka zmizet, má nálada poklesne ještě víc, když za dveřmi uvidím blonďáka s modrýma očima a arogantním pohledem.
"Co chceš?" Zeptám se otráveně a ležérně se opřu o rám dveří.
"Udělat si hezký večer, jen mi dva na nějakém pěkném rande." Mrkne na mě.
"Díky, nemám zájem." Odseknu a bouchnu mu dveřmi před nosem, ihned se ozve ťukání znovu.
"Co ještě?" Zavrčím nakvašeně.
"Já se tak lehce nevzdávám." Ušklíbne se a než stihnu jakkoliv zareagovat, přitáhne si mě v objetí k sobě a začne mě líbat. Bráním se, jak můžu, ale z jeho stisku se dostat nemůžu. Dál si krade mé rty a tudíž mé polibky. Začínám nad sebou ztrácet kontrolu, uvolňuji se a do polibku se začínám zapojovat. Na jeho tváři se mihne mírný úsměv. Ze svého transu se však ihned proberu, když cítím, jak jeho ruce kloužou z mých boků k mému zadku. Prudce ho od sebe odstrčím a uštědřím mu pořádnou facku. Podívá se na mě ublíženým pohledem, ale stále se usmívá.
"To bolelo." Konstatuje s úšklebkem na rtech a já rozdýchávám předešlou situaci.
"To doufám." Odfrknu si a vystrčím ho ze dveří. "Tohle už nikdy nedělej." Zavrčím naštvaně.
"Ale vždyť se ti to líbilo." Mrkne na mě a olízne si rty. To mě naštve ještě víc a dveře před ním s velkou ránou zabouchnu.
"Sprosťák." Pomyslím si naštvaně a odeberu se do koupelny, kde na sebe následně pustím studenou sprchu. Když jsem vysprchovaný, převléknu se do pyžama a s rukama za hlavou si lehnu na postel.
"Co to se mnou ksakru je?" Povzdychnu si tiše. "Proč na mě má Daichi takový vliv?" Zakřičím do polštáře, který jsem si přitiskl na obličej a začnu kopat nohama, jako nějaké malé vzteklé dítě.
Další den jdu unaveně chodbou. Opět jsem procvičoval svůj talent dlouho do noci, a teď jsem utahaný jako kotě. Jdu se sklopeným pohledem k zemi, a tak nedávám pozor na cestu a zarazím se až o naražení do nějakého studenta. Vzhlédnu a chystám se k omluvě, ale zarazím se, když spatřím hlouček svých spolužáků a jejich zvědavé pohledy upírající se na jedno místo.
"Co se tu stalo?" Zeptám se udiveně.
"Sensei Shimizu zemřel." Odpověděl mi ten student, do kterého jsem před chvilkou narazil. "Našli ho ve třídě, prý infarkt." Vysvětlil mi a otočil se zpět tam, kam směřovaly pohledy i ostatních studentů.
Pana Shimizu jsme měli na literaturu a poezii. Byl to takový trochu podivín, ale každý ho měl rád, bylo mi ho teď doopravdy líto. Ředitel nám oznámil, že dnešní dvouhodinovka odpadá a my tedy měli volno. Jsem dosti zvědavý, koho dostaneme teď, je doufám, že to bude alespoň kliďas.
"No, když mám teď dvě hoďky času, mohl bych jít alespoň trochu dospat to, co jsem večer zameškal." Napadlo mě a vydal jsem se ke svému pokoji.
"Myslel jsem si, že půjdeš sem." Ozvalo se těsně u mého ucha.
"Teď na tebe fakt nemám náladu, takže vysmahni." Zavrčel jsem.
"Ne e." Dal přede mě ruku, když jsem chtěl vejít do dveří.
"Co ti zas přelítlo přes nos?" Zeptal jsem se rezignovaně a otočil se k němu.
"Chci si promluvit." Odvětil jen. "Včera to nevypadalo, že by ti tak moc vadilo, že jsem tě líbal." Mrkl na mě.
"Chvilkový zkrat." Pokrčil jsem jen rameny.
"A nechtěl bys mít ještě jeden?" Přejel mi dlaní po tváři a já ztuhl.
"Tak unavený nejsem." Odvětil jsem jen, a pak rychle zmizel za dveřmi svého pokoje.
Ihned se svalím na postel a usnu.
Pár dní jsme vůbec literaturu, či poezii neměli. Místo toho jsme dostávali náhradní hodiny hudby, malířství či jiných předmětů.
Nastal den, kdy jsme měli dostat nového senseie. Každý ve třídě se dohadoval o tom, jaký asi bude. Zatím vyhrávalo "starý a nerudný bručoun" a "sexy mladý učitel", to druhé si samozřejmě myslely dívky, a jak se ukázalo, měly pravdu.
Když zazvonilo na hodinu, všichni zpozorněli a napjatě se dívali ke dveřím třídy. Asi po minutě vstoupil celkem vysoký asi tak třiadvacetiletý muž se středně dlouhými černými vlasy a zelenýma očima. Dívky samozřejmě začaly hned nadšeně ječet a div, že nevypadly z lavice, když na něj upíraly své toužebné pohledy.
"Dobrý den třído." Pozdravil nás a přejel nás všechny svým pohledem. "Mé jméno je Hayashi Tatsuya." Představil se a mě z jeho chladného a přesto jemného hlasu přejel mráz po zádech. Něco mě na tom novém senseiovi upoutalo a i přesto mě z něj mrazilo, něčím ve mně vyvolával pocit strachu a nedůvěry. I když ten mráz mohla vyvolat múza stojící za ním, která sama o sobě vypadala jako ledová královna.







Hmmmmm .... ten Tatsuya vypadá opravdu lákavě. Předpokládám, že nastanou problémy. Už se těším na další pokráčko.