Další den ve třídě na sobě cítím stále jeho pohled.
"Proč si vlastně vybral mě? Vždyť jsem jen obyčejný kluk, zatímco on je školní hvězda, je oblíbený, tak proč zrovna já?" Nešlo mi na rozum. "Ani nevím, proč o tom vlastně přemýšlím, není to snad fuk?" Divím se sám sobě a pootočím hlavu jeho směrem. Mé hnědé oči se střetnou s jeho modrými a mnou jakoby projel blesk, který mi dá pořádnou ránu do srdce.
"Co se to se mnou ksakru děje?" Pomyslím si nevrle, když mé srdce buší jako na poplach a začínám se chvět. Raději od něho svůj pohled odvrátím.
Večer ležím na své posteli a zavírám oči, jakmile jimi neprochází žádné světlo, objeví se přede mnou tvář s pronikavýma modrýma očima, která je lemována blond vlasy. Prudce oči otevřu a překvapeně zamrkám. Vůbec mi nedochází, proč ve svých myšlenkách vidím jeho.
"Asi jsem se už doopravdy zbláznil." Povzdychnu si do ticha svého pokoje.
Pomalu vstanu a v koupelně si opláchnu obličej pořádně studenou vodou, abych se alespoň trochu zklidnil a zahnal své myšlenky na něho. Opět si lehnu a zavřu oči, bohužel ten obraz před nimi se nemíní vypařit.
"Takže o mě sníš?" Ozve se mi pobaveně u ucha, a já sebou vyděšeně trhnu a oči otevřu dokořán.
Nade mnou se sklání Daichiho tvář, na které se nachází pobavený úsměv.
"Co-co tu děláš? A-a jak ses sem dostal?" Vykoktám ze sebe zmateně, a co nejdál se od něj odtáhnu.
"Coby, vysnil sis mě tak mě tu máš." Pousměje se a sedne si ke mně na postel.
"Cože?" Stále to nechápu.
"Tvůj dar." Napadne Ayako a já se na ní s ještě víc nechápavým výrazem otočím.
"Ale ten můžu použít jen za pomoci štětce a plátna, jeho jsem nemaloval." Vyhrknu zoufale.
"To je pravda." Odvětí Ayako a zamyslí se. "V tom případě, jsi do něj asi zamilovaný." Poškrábe se na hlavě a já na ní třeštím oči.
"Co? Ty ses asi zbláznila!" Vyjeknu na ní a málem to se mnou sekne.
"Říkám jen, co si myslím." Pokrčí rameny. "Lidi, kteří se nám usídlí v srdci, vnímáme intenzivněji a naše myšlenky se tak stávají živějšími a dokonalejšími, možná, že u Daichiho stačí jen pouhá představa." Vysvětluje mi svou teorii.
"To je blbost." Odvětím razantně a zkřížím ruce na prsou.
"A jak jinak si to chceš vysvětlit?" Povytáhne obočí a ušklíbne se na mě.
"To nevím, ale tohle je prostě blbost. Já Daichiho nemiluju." Stojím si dál za svým.
Ayako si jen povzdychne a nechá mě být. Ticho v pokoji protrhne až ta moje šílená zhmotněná představa, na kterou jsem úplně zapomněl.
"Tak co se mnou chceš dělat miláčku?" Zeptá se mě úlisně a natiskne se na mě.
"Chci, abys zmizel." Zavrčím a prudce ho od sebe odstrčím, ale on je tam stále. "Jak to, že nezmizel?" Vyjeknu bezradně.
"Musíš se na to soustředit." Řekne jen Ayako.
Zavřu tedy oči a plně se soustředím, když je otevřu, Daichi je pryč. Oddychnu si a přejdu k plátnu, rozhodnu se, že raději budu trénovat svou schopnost. Vezmu štětec a namočím ho do barvy na paletě. Chvíli přemýšlím, a potom začnu rychlými tahy po plátně kreslit něco malého a jednoduchého. Jakmile je obraz dokončen, zavřu oči a plně se soustředím. Z plátna po několika okamžicích vylétne motýl, kterého jsem před chvílí namaloval. Otevřu oči a s úžasem ho pozoruji, jak poletuje po pokoji. Ředitel nelhal, jsem pravým renesančním dítětem a já hlupák mu nechtěl věřit.
Motýl mi po chvilce přistane na ruce a já si prohlížím barvy, které jsem mu vtiskl.
"Je skutečný?" Zeptám se omámeně a dál ho pozoruji.
"Ano, teď už je." Kývne Ayako s úsměvem. "Víš, je tu ještě něco, co bys měl o svém daru vědět." Řekne ještě a já odtrhnu svůj pohled od motýla a zadívám se na ní.
"Můžeš svým oživeným obrazům dát jakoukoliv vlastnost a při dobrém trénování i schopnost."
Po tomto zjištění mi celkem dost poklesne čelist.
"Opravdu?" Řeknu nevěřícně a mé oči se rozzáří.
Ayako se znovu pousměje a kývne. "Chce to hodně tréninku, ale věřím, že ty to dokážeš." Odvětí mi s velkou důvěrou v hlase.
Ráno se položím unaveně na lavici. Trénoval jsem svůj dar dlouho do noci a teď jsem unavený. Pomalu se mi klíží oči, když v tom mi na rameni přistane čísi ruka. Zdvihnu svůj unavený pohled na jejího majitele a ihned se proberu po zjištění, kdo ten dotyčný je.
"Co chceš?" Vyprsknu na něj nasupeně.
"Taky přeju dobrý ráno." Ušklíbne se.
"Tak co chceš?" Ignoruju jeho kousavou poznámku, chci se ho zbavit co nejdřív.
"Proč ses odstěhoval?" Zeptá se a mě a já se rozesměju.
"Nedělej ze sebe blbýho." Protočím oči v sloup a směju se dál, ale když vidím jen jeho vážnou tvář, odpovím mu. "Nehodlám být na pokoji s nadrženým debilem." Vysvětlím s pokrčenými rameny.
"Tak s nadrženým debilem jo?" Zamračí se na mě tak, že se mírně leknu, avšak nedávám na sobě nic znát.
"Přiznej se, tohle si o mě doopravdy nemyslíš." Rýpne si do mě po chvilce a já zrudnu, ani nevím, jestli je to doopravdy vzteky, nebo tím, že si začínám uvědomovat, že má vlastně pravdu.
"Nevím, o čem to tady mluvíš." Nafouknu tváře.
"Takže si to nemyslíš." Konstatuje pobaveně a skloní se ke mně blíž.
Zrudnu ještě víc a vyděšeně od něj poodtáhnu hlavu dál. Hledí mi do očí a já se utápím v záplavě modři. Doslova mě svým pohledem přišpendlil, odrovnal mě a já nejsem schopný uhnout, natož se pohnout. Z mého trápení mě naštěstí vysvobodí zazvonění, které se rozléhá třídou na hodinu. Uvědomím si, že je pryč, až když se mírně vzpamatuju. Sesunu se s hlubokým povzdechem po své židli a snažím se rozdýchat jeho nedávnou přítomnost a to, jakým způsobem na mě působila.





KAWAIII. Přesně takovou schopnost bych chtěla
)
Super.
Mimochodem, jsem zpět(eh, to sis asi všimla
První koment