"A teď kde by mohla být třída číslo patnáct." Zamyslím se v duchu a procházím rozsáhlými prostory školy.
Zkoumavě zírám do mapky, v které se ne a ne vyznat. Asi po dalších pěti minutách konečně tu zatracenou třídu najdu a vejdu do ní. Mlčky se posadím do třetí lavice u okna a rozhlížím se kolem sebe. Najednou zaslechnu obdivné povzdechy svých nových spolužaček a upřu svůj pohled ke dveřím, stojí v nich ten blonďák z rána. Bez povšimnutí kolem mě projde a posadí se do zadní lavice uprostřed.
O hodině se navzájem představujeme a já se dozvídám, že to arogantní individuum se jmenuje Daichi Nomiya. Když už sensei zná naše jména, pustíme se do naší první hodiny, kterou je hudební výchova. Každý máme za úkol předvést své schopnosti v podobě zpěvu doprovázeného klavírem. V tomto ohledu jsem trochu slabší, co ze svého talentu považuji za na nejvyšší úrovni je malování.
Momentálně jsem na řadě a sensei mi podává noty nějaké mě neznámé písně.
Posadím se ke klavíru a mé ruce spočinou na klávesách. Prolétnu noty i slova očima a spustím.
"Hm je celkem dobrý." Zaslechnu ze třídy.
"To stačí pane Watanabe." Přeruší mě učitel. "Nebylo to špatné, ale pro příště uberte na výškách, můžete se posadit." Pokynul mi a já se za menšího potlesku posadil zpět na své místo.
"Pane Nomiyo, jste na řadě." Vyzve potom Daichiho a ten se posadí na místo, kde jsem před chvílí seděl já.
Z jeho úst se začnou linout slova a jako ostatním i mě se nedostává dechu. Jeho hlas je tak dokonalý a zvučný a přitom je tak jemný a příjemný, prostě nepopsatelný. Úplně mě vtáhl a nic jiného kolem sebe nevnímám. Ani sensei ho nepřerušil a tak jediný Daichi dozpíval svou píseň do konce. Třídou se rozlehne hlasitý potlesk a i já se k němu přidávám. Bez jediného slova se posadí zpět na své místo, jakoby mu na tom ani nezáleželo.
Po prvním a pro mě velice zajímavém dnu se konečně vydám na studentské koleje, vybalím své věci z tašky a dám si je do skříně, poté si zaberu místo u okna. Můj spolubydlící tu ještě není, a tak se rozhlížím po svém novém domově. Stěny jsou laděny do světle žluté barvy a není to tu nijak extra velké, dvě postele, u každé noční stolek s lampičkou a šuplíkem, dva pracovní stoly, taktéž s lampičkou, jedna skříň a dveře vedoucí do koupelny, kde je sprchový kout, záchod a samozřejmě umyvadlo se skříňkou na hygienické potřeby.
Posadím se opět na svou postel a dívám se z okna na začínající západ slunce.
"Je to nádhera že?" Ozve se těsně vedle mého ucha dívčí hlas a já se leknu.
"Počkat dívčí?" Polekám se ještě víc a dívám se do tváře okouzlující dívce s nafialovělými dlouhými vlasy a fialovýma očima.
"N-neříkej mi, že-že ty-ty si má nová spol-spolubydlící!" Vykoktám ze sebe zaraženě.
"Ne, to opravdu nejsem." Rozesměje se.
"Mé jméno je Ayaka a jsem tvá múza." Představí se mi s milým úsměvem.
"Múza?" Vytřeštím na ní oči.
"Ano, jsem tvůj průvodce nadaným životem, jsem tvá inspirace."
"Ale to není možné, ty nemůžeš být skutečná." Vydám ze sebe zmateně.
"Víš, kdybys na mě nevěřil, nebyla bych tu." Šťouchne ukazováčkem do mého nosu.
"Ale, proč jsem tě tedy nikdy nespatřil dřív?" Podivím se.
"Protože až když si opravdu dokážeš svůj talent a věříš v něj, jako v nás, můžeme se zjevit. Navíc tato škola nám to umožňuje a v jejím čele a učitelském sboru jsou lidé, kteří tuto školu založili proto, že i oni mají své múzy." Vysvětlila mi a já byl překvapený ještě víc, chtěl jsem se jí ptát dál, ale v tu chvíli se otevřely dveře a do pokoje vstoupil vysoký blonďák.
"Daichi? To on je můj nový spolubydlící?" Zarazí mě to ještě víc, než když jsem se před chvílí dozvěděl o Ayace, je toho na mě moc.
"Myslel jsem, že budu mít samostatný pokoj." Povzdychl si nevrle Daichi, když jeho pohled padl na mě.
"Ahoj mé jméno je Akira." Představím se a ignoruji fakt, že ho to zřejmě nezajímá a už vůbec není nadšený z toho, že tu není sám.
Jen kývne hlavou a přejde ke skříni, otevře ji a chvíli do ní civí.
"A kam si mám dát jako věci?" Neřekne to zrovna mile a otočí se na mě s pozdvihnutým obočím.
"Stačí říct prosím a nějaké místo ti uvolním." Odseknu.
Jen pokrčí rameny a mé věci letí na zem.
"Héj." Vykřiknu naštvaně a rozeběhnu se k němu. "Co si myslíš, že děláš?" Vyjedu na něj.
"Dělám si tu místo." Odvětí s klidem a já začínám pěkně pěnit.
"Nemůžeš si zabrat celou skříň pro sebe!" Vyjeknu.
"Jak vidíš tak můžu."
Snažím se co nejrychleji uklidnit své nervy, nakonec se mi to přeci jen povede a já si stoupnu před něj.
"Půlka skříně je moje." Řeknu odhodlaně, zadívá se na mě jen tím svým arogantním pohledem a nakonec řekne:
"Čtvrtka, jinak se vůbec s nějakou částí rozluč." Ušklíbne se a já jen rezignovaně kývnu, nikdy jsem nebyl konfliktní typ a navíc nemám náladu se s ním dohadovat.
Posbírám si své věci a dám je do dvou poliček, které mi zbyly a zaberu si jedno ramínko.
Otočím se a jdu zpátky k posteli, až teď si všimnu další dívky s fialovými vlasy, fialovýma očima a dřevěnou flétnou v rukou, která stojí po jeho levé straně.
"Jak se jmenuje…" Nedořeknu, protože mě přeruší Ayaka.
"On o nás zatím neví, on v nás ještě nevěří."
"Chtěls mi něco?" Protočí oči v sloup.
"Jak se jmenuješ?" Zeptám se na jeho jméno, i když ho znám.
"Daichi." Odvětí jen, a pak si mě opět přestane všímat.









no páááni už se nemůžu dočkat! sice nemám ráda povídky kdy tam jsou vymyšlené postavy, ale tahly mě fakt dostala!