"Ahoj Hinato chan." Odvětil jen a sedl si pod strom.
"Nepřipadá ti Kiba kun nějaký divný?" Otočila se na svého maskovaného parťáka.
"Ano chová se divně." Připustil Shino a zkoumavě se na něj zadíval.
"Copak se mu asi honí hlavou?" Pomyslela si Hinata a dál ho po očku sledovala.
"Sakra, sakra, sakra…" Nadával si v duchu Kiba. "Proč na něj jen nemůžu prostě jen zapomenout? Usídlil se v mé hlavě a já ho odtamtud nemůžu dostat." Vrčel si pro sebe tiše. "Když jsem po něm skočil, abych ho zachránil před tím letícím kunaiem, byl potom tak blízko. Cítil jsem jeho teplo, slyšel tlukot jeho srdce…" Vytřeštil oči, opět přemýšlel o jejich blízkosti, o věcech, které se týkaly jeho.
Zdvihl svůj pohled k modré slunečné obloze, ano k té ho mohl přirovnávat, připomínala mu ho. Blonďaté vlasy byly sluncem, modrá obloha jeho očima a krásný den dával radost, jako blonďáčkova přítomnost a laskavost. Nepřemýšlel o nikom jiném než o Uzumakim Narutovi, blonďatém chlapci týmu sedm, který byl s nimi nedávno na misi, od které si Kiba nevěděl rady se svými pocity.
"Hinato?" Zašel po tréninku za dívkou z klanu Hyuuga.
"Copak potřebuješ?" Otočila se na něho s úsměvem.
"Jak poznáš, že má někoho víc, než jen rád?" Zeptal se a Hinata mírně zčervenala, v mysli jí vyvstal Naruto.
"No to…" Spustila tiše a nervózně si hrála s ukazováčky svých prstů."…no když jsi v přítomnosti toho člověka, tak jsi rád, že ho vidíš. Chtěl bys být pořád s ním, a když ho nevidíš, myslíš na něj. V jeho blízkosti jsi nervózní, ale šťastný, a když je šťastný on, jsi šťastný i ty. A když se tě byť jen letmo dotkne, mírně se zachvěješ a v břiše jakoby si měl motýly." Když to dokončila, byla rudá ještě víc než na začátku.
"Takže já ho miluju." Vydechl tiše a vytřeštil oči.
"Promiň, ale říkal jsi něco?" Zeptala se Hinata, která se snažila vytěsnit si z hlavy Narutovu tvář, a tak nemohla slyšet Kibova poslední slova.
"Ale nic, jen si tak pro sebe mumlám, díky moc Hinato." Zazubil se na ní a rozeběhl se i se svým věrným psím kamarádem pryč, nechal tam tak zmatenou Hinatu jen tak stát.
"Tohle je zamotané Akamaru." Povzdychl si u sebe v pokoji Kiba a poškrábal svého nejlepšího přítele za ušima.
Akamaru jen souhlasně štěkl a zadíval se na něj chápavým pohledem, potom znovu zaštěkal a Kiba se zamračil.
"To nejde Akamaru." Řekl razantně, ale Aki se nedal a znovu zaštěkal.
"Řekl jsem ne." Zavrtěl v zápornou odpověď hlavou.
Takhle se tam dohadovali asi dalších deset minut, dokud to tedy Kiba nevzdal.
"Tak teda fajn." Zavrčel a na Akamarově tváři se objevil vítězný úsměv.
O další čtvrt hodinu později stál u jeho dveří a nedokázal se odhodlat zaklepat, jen tam tak nervózně přešlapoval a zamyšleně na ně hleděl. Znovu se ozvalo štěkání a Kiba se zhluboka nadechl, potom na dveře zaťukal.
"Vidíš, není doma." Už se otočil k odchodu, když v tom ho Akamaru chytil za nohavici, a tak mu zabránil jít dál.
Kiba se na něj nechápavě podíval a nasál okolní vzduch, ihned ztuhnul a v zápětí se otevřely dveře, ze kterých vykoukla nejprve blonďatá hlava, a pak i celé tělo, které bylo oděno pouze do kalhot a jeho vrchní část byla odhalená. Hnědovlásek zalapal po dechu a do jeho tváří se nahrnula červená barva.
Naruto jen tázavě pozdvihl obočí, a pak ho pozdravil.
"Ahoj Kibo, co potřebuješ?" Zeptal se a mírně se protáhl, zřejmě si musel dávat odpoledního šlofíka.
"Ahoj Naruto, já jen, no…" Nedokázal najít nějakou vhodnou výmluvu, proč se zrovna teď a tady nachází a vyrušuje ho z odpoledního klidu.
"Tak už se vymáčkni." Popobídl ho Naruto, opravdu ho zajímalo, co dělá Kiba zrovna u něj.
"No já jen jsem se tak poflakoval po Konoze a hrozně jsem se nudil, a tak jsem se zastavil, abych se tě zeptal, jestli bys se mnou nešel třeba na Rámen?" Vypadlo z něj nakonec a Naruto si ho zkoumavě prohlédl.
"Kibo děje se s tebou něco?" Zeptal se hnědovláska, když viděl, že je značně nervózní a světe div se, zve ho na rámen.
"Ne, mělo by?" Vydal ze sebe nechápavě a snažil se uklidnit, což nebylo vůbec lehké. (Mě by taky pěkně rozhodil polonahý NarutoXD)
"No chováš se divně." Podotkl a stále na něj zkoumavě hleděl.
"No jestli nechceš jít, tak nemusíš." Řekl nakonec a chystal se k odchodu, teď už to Naruto nechápal vůbec.
"Ne počkej, takhle jsem to nemyslel." Vyhrkl blonďáček. "Jen se dojdu obléct." Dodal a jako blesk zmizel za dveřmi svého bytu.
Kiba se pousmál, měli teď něco jako rande, jen s tím, že to Naruto nevěděl.
Blonďáček byl během chvilky zpátky a všichni tři se vydali k Ichiraku.
Hnědovlásek se snažil být co nejvíce v klidu a po chvilce se už úplně uvolnil a plně si užíval Narutovu přítomnost a hlas, který mu teď s nadšením vyprávěl o jedné z misí, a pak o té poslední.
"Vlastně jsem ti ještě nepoděkoval." Vytrhl ho z myšlenek. "Takže jsem ti velice vděčný za záchranu svého života." Pousmál se a Kiba se málem roztekl nad něčím tak sladkým, jakým tento úsměv byl.
"Nemáš zač Naruto, udělal jsem to rád." Taktéž se pousmál a viděl Narutův zhypnotizovaný pohled.
"Jsi v pořádku?" Zeptal se Kiba a blonďáček se probral.
"J-jo sem." Vykoktal ze sebe a nervózně se poškrábal na hlavě.
Kiba za ně za oba zaplatil a šel s Narutem k jeho domu.
"Tak se měj Naruto." Loučil se s úsměvem hnědovlásek a najednou mu vypadly klíče z kapsy, on si toho však nevšiml a vydal se k odchodu.
"Počkej!" Zavolal na něj blonďáček a rozeběhl se s nimi za ním.
"Ano?" Otočil se s očekáváním.
"Vypadli ti klíče." Podával mu je Naruto.
"Aha." Snažil se potlačit zklamání a vzal si je od něj.
Jejich ruce se na chvilku o sebe otřely a oba jakoby dostaly zásah proudem, malinký, avšak ne nepatrný. Oba k sobě vzhlédly a jejich oči se do sebe vpíjely. Oba se k sobě nepatrně naklonili, blonďáček ukončil mezeru mezi nimi a políbil překvapeného Inuzuku na ústa. Ten se po chvíli vzpamatoval a zapojil se do polibku.
"Já-já moc se o-omlouvám." Vykoktal ze sebe blonďáček, rudý jak rak, když se od sebe odtrhli.
"Ššš…" Přiložil mu ukazováček na rty, a pak je jím jemně přetřel. "Nemluv, jen užívej." Zašeptal, a pak ho políbil on sám.
"Ale jak…" Nedořekl, protože ho hnědovlásek umlčel dalším polibkem.
"Od té poslední mise na tebe stále myslím." Zašeptal mu do ucha, a pak ho jemně skousl, z Narutových úst se vydralo slabé zasténání. "Zamiloval jsem se do tebe Naruto a doufám, že to přijmeš. I psi totiž mají své city." Jejich ústa se opět setkala a blonďáček ho po chvilce objal kolem krku.
"Chci tě." Zašeptal mezi polibky Kiba a vytáhl si Naruta do náruče, ten se nijak nebránil.
Hnědovlásek otevřel dveře blonďáčkova bytu a vnesl ho dovnitř.
"Promiň Akamaru, ale tohle není pro malé pejsky." Řekl asi tak met a půl velkému psu, který už už chtěl vejít za nimi a zavřel mu dveře před čumákem.
"Jako bych to neznal." Pomyslel si Akamaru a vydal se ke svému domu.






ÚÚža krásný
Moc pěkná povídka :)