Prožili spolu další vášnivou noc. Kabuto se opíral loktem o postel a díval se do bílé tváře lemované dlouhými černými vlasy. Jen šedovlásek znal uvolněnou, klidnou spící tvář tohoto muže, jen jemu se dostalo té pocty spatřit tu dokonalost a vyrovnanost, zračící se v ní. Po dlouhé době usnul i on. K jeho zklamání se ráno opět probouzel sám.
"Už jsme o tom mluvili Kabuto, já jeho tělo potřebuji." Zavrčel na něj Orochimaru.
"Ale Orochimaru-sama…" Zkusil to znovu šedovlásek.
"Žádné ale!" Řekl razantně s výhružným pohledem, a tak to tedy Kabuto vzdal.
Opět se hádali o převtělení Orochimara do Sasukeho. Šedovlásek měl totiž už několik dní tíživý pocit, že se stane něco moc zlého, že se něco pokazí. Ne že by nevěřil v Orochimarovu sílu, ale nevěřil té Sasukeho, vůbec se mu nelíbilo, jak moc silným se stal a Orochimaru si neuvědomoval rozsah jeho síly.
Jak rád by byl Kabuto, kdyby na něj jednou černovlásek dal, jak rád by byl, kdyby opětoval jeho city, byl k němu milejší, jenže to byly pouhé plané sny a naděje. Byly to sny, které se nikdy nesplní, naděje, které se jednoho dne rozplynou, vědomí, že to co si přeje, není možné a jednou už se z toho stane pouhá a zlá přítomnost a přítomné činy. Kabuto si pomalu zvykal na Orochimarovo chování vůči němu, avšak uvnitř sebe se cítil nenaplněný a zoufalý. Připadal si jako jeho pouhý sluha, který se mu oddává svou věrností a tělem, plní jeho touhy, přání a rozkazy a snaží se, aby nikdy nezklamal. Nezklamal jeho důvěru a očekávání.
Kabuto toho dne procházel temnou chodbou, osvětlenou malinkatými světýlky vycházejícím z hořících loučí. Zastavil se u jedněch dveří a nakoukl dovnitř. Pozoroval Sasukeho sílu a obratnost, pozoroval toho mladého kluka, který rychlými pohyby spojenými do pečetí vyvolává blesk, který osvětluje jindy tak tmavý pokoj modrou září. Kabuto nad tím pohledem vždy ztrácel dech, ohromovala ho síla, kterou Sasuke získal za ty tři roky, co tu s nimi byl. Na jednu stranu mladého Uchihu obdivoval a na tu druhou ho nenáviděl. Vždyť to on si krade Orochimarovu pozornost a očekávání, to tomu mladému spratkovi se nedá věřit. Nemohl, už tu dál nemohl setrvávat, dívat se na Itachiho mladšího bratra, musel od té místnosti pryč, hnusil se mu. Vydal se po chodbě do svého pokoje, zavřel za sebou dveře a svezl se s povzdechem podél nich na zem. Nevšiml si jemu tak blízké osoby sedící u něj na posteli, která se právě zvedla a přešla k němu. Natáhla k němu ruku a pomohla mu vstát. Bez jediného slova se zmocnila jeho rtů a směřovala si ho k posteli.
"Orochimaru-sama." Zavzdychal Kabuto a nechal se unášet vírem vášně a touhy, které v něm černovláskovy polibky a doteky vyvolávaly, jeho starosti těmito kroky vždy mizely, stávaly se něčím nepodstatným, něčím nedůležitým.
Byla ještě noc, nebo alespoň tak to ukazoval budík na nočním stolku.
"Neodcházejte."Zašeptal prosebně, když se probudil a jeho oči spatřily oblékající se osobu, chystající se k odchodu.
Orochimaru se zarazil a otočil na něj tázavý pohled.
"Prosím, zůstaňte tu, aspoň pro tentokrát." Řekl zoufale a jeho oči se vpíjely do těch hadích.
Orochimaru tam chvíli jen tak stál, a potom se znovu otočil a došel ke dveřím. Kabuto si jen smutně povzdychl a už se smířil s tím, že to bude jako každý den, ráno se probudí sám. Černovlásek však nemínil odejít, pouze otočil klíčem a zamkl, poté se vrátil k jeho posteli, vysvlékl se a lehl si vedle něho. Přitáhl si ho do náruče a hladil ho ve vlasech. Kabuto absolutně jeho chování nechápal, ale nemínil se tím zabývat. Zaprvé, kdyby se ho na to zeptal, mohlo by se stát, že by Orochimaru odešel a za druhé na to byl moc unavený. A tak s lehkým a šťastným úsměvem na rtech usnul. Ráno se už neprobouzel sám, Orochimaru tam stále byl a upíral na něj svůj pohled. Kabuto se cítil tak šťastný, kdyby tak jen tušil, že toto bude poslední ráno, kdy tu s ním zůstává, že toto je poslední den, kdy vůbec Orochimara vidí živého. Ten den mu ho vzal, ten den mu ho vzal ten, před nímž ho varoval.
Sny, touhy a přání se můžou někdy splnit, bohužel to může být i v poslední krátké chvilce našeho života. Proto každý den může být tím posledním.





konečně jsem někde jednou první :) jdu číst