8.Část: Nový domov
"Promiň Naruto, rád bych jím byl, ale mé jméno je Itachi, jsem Ichirovo dvojče, třetí bratr." Vysvětlil mu smutně.
Blonďáček jen smutně sklopil hlavu, ale pak jí zdvihl s tázavým pohledem.
"Ale jak to, že…" Nestačil to dopovědět, protože ho Itachi předběhl.
"Protože byl Ichiro prvorozený a oni se báli, že bych ho později mohl ze závisti a touze po moci zabít, proto mě už jako novorozeně odvezli do jednoho malého a chudého klanu."
"Ty čteš taky myšlenky viď?" Zeptal se ho Naruto, i když mu to bylo jasné.
"Ano. A s Ichirem jsem se setkal před dvaceti lety, když utekl ze země." Řekl s úsměvem.
Naruto potlačil své myšlenky, aby také mohl mluvit sám, viděl na Itachiho tváři výraz překvapení.
"Ale jak tě našel?" Vyslovil konečně svou otázku nahlas.
"Jako dvojčata jsme byli propojení, oba jsme celý náš život pociťovali, že nám něco chybí, a když se u nás začaly projevovat naše schopnosti čtení myšlenek, viděli jsme si do mysli, ať už jsme od sebe byli jakkoliv vzdáleni. Poté, co Ichiro utekl, se rozhodl mě konečně vyhledat. I když jsme se neznali, mohli jsme si navzájem důvěřovat a já i on jsme se cítili konečně úplní. Jeho ztráta mě doopravdy zasáhla a jak vidím, tvé myšlenky jsou bolestné a jeho ztráta ti rve srdce." Odvětil chápavě.
Naruto jen smutně kývl.
"Budeme muset jít Naruto, pokud nechceme, aby nás chytili." Chytl ho najednou za ruku a rozeběhli se pryč.
I blonďáček za sebou slyšel hbité upíří nohy, bál se byť jen malinko otočit a vědomí, že by ho mohli chytit a předat zpět Sasukemu ho děsilo a hnalo vpřed. Pomalu se jim ztráceli z doslechu a Itachi zmírnil běh. Zastavili se ještě před nějakou skálou, na které Itachi zaťukal na pět míst ve tvaru kruhu a uprostřed ještě tak, že to vypadalo jako měsíc a pod ním slunce. Naruto překvapeně zamrkal, když se skála rozevřela a odhalila tak chodbu osvětlenou loučemi. Itachi vešel dovnitř a vtáhl ho tam za sebou, potom se skála opět zavřela. Chodba byla doopravdy dlouhá a vedlo z ní nespočet dveří a jiných chodbiček.
"Úplný bludiště." Pomyslel si blonďáček a černovlasý mladík se jen pobaveně pousmál. Dovedl ho až na konec chodby a otevřel obrovské mahagonové dveře. Vešli do celkem prostorného sálu, kde se nacházela nemalá skupina upírů, kteří na něj upírali svůj zvědaví pohled.
"Jak vidím, tak tohle je snad všude stejné." Povzdychl si Naruto tiše a prohlížel si i on je.
Avšak dosti se mýlil, protože najednou se začali všichni upíři klanět a blonďáček nechápal, co se to tu děje. Podíval se nechápavým výrazem s otázkou v očích na Itachiho, ale ten mu jen vyslal myšlenku, že se to hned dozví. Došli do čela sálu.
"Můžete se přestat klanět." Oznámil jim Itachi a oni se narovnali.
"Posaď se na trůn Naruto." Pokynul mu rukou k trůnu dlouhovlásek a blonďáčkovo obočí vylétlo tázavě hodně nahoru.
"Jsi pravým dědicem, toto jsou bývalí členové klanu tvého otce, klanu, jenž ti sebrala má rodina. Toto jsou všichni ti, kteří tvé otce zbožňovali, toto jsou upíři, kteří budou ochotně přijímat tvé rozkazy." Vysvětlil mu a blonďáček si myslel, že to snad s ním brzy šlehne o zem.
"To je vtip?" Vydal ze sebe jen zaraženě Naruto a zadíval se na něj nevěřícným pohledem.
"Je to pravda a už neremcej a sedni si." Popostrčil ho tak, že blonďáček dopadl zadkem na polstrovaný trůn.
"Vítejte doma Naruto sama." Ozvalo se sborově sálem a všichni se krátce opět poklonili, včetně Itachiho.
Blonďáček byl zmatený a na všechno se už jen mlčky díval, byl sice zvyklý na pohledy ostatních upírů, ale pouze na nenávistné, zatímco tyto byly radostné, obdivné a plné pozornosti.
"Neboj, zvykneš si." Žďuchnul do něj jemně Itachi a Naruto se nervózně pousmál.
"Ty Itachi…" Zeptal se ho Naruto, když už byl u svého nového klanu dva týdny a momentálně byl s Itachim na noční louce, na kterou se dalo projít jen skrz jeskyni, ve které se ukrývali.
"Hm?" Otočil k němu svůj pohled a vyndával slunečné dýky, kterými Naruto házel na terč.
"Víš, chci se tě na to už zeptat dlouho, ale bylo mi to trapné, no já no…" Vykoktával ze sebe blonďák.
"Tak ven s tím." Popoháněl ho Itachi, od té doby, co se Narutovi nějakým záhadným způsobem povedlo v jeho přítomnosti, co nejméně na cokoliv myslet, byly jejich rozhovory oboustranné.
"Dobrá." Povzdychl si. "Když jste tedy s Ichirem byli propojení myslí, tak, no…" Zarazil se. "co si o mě myslel?" Vyhrkl blonďáček nakonec a mírně zčervenal.
Itachi se pousmál.
"Miloval tě nade všechno na světě, když byl v tvé blízkosti, cítil se nadměrně šťastný a cítil potřebu tě před něčím stále chránit, byl to doopravdy krásný pocit, navíc měl tvou tvář každý den před spaním před sebou a usínal s úsměvem na rtech, nikdy se nemohl dočkat, až tě uvidí." Prozradil mu Itachi.
Naruto se šťastně pousmál, ale poté se jeho výraz změnil na smutný a začal se chvět.
"Naruto?" Zeptal se překvapeně a na chvíli zase mohl číst jeho myšlenky.
Uvědomil si, že mu to raději neměl říkat, ale on si to přál, tak co měl dělat? Cítil najednou jeho samotu a bolest, bylo mu ho líto. Došel k němu a pevně ho objal, cítil, jak se tělo pod ním přestává chvět, mokré kapky slz jak se mu vpíjí do černé košile a teď i z jeho myšlenek pocit úlevy a bezpečí. Avšak i v jeho mysli a těle se začalo odehrávat něco, co ho naplňovalo hřejivým pocitem a potřebou toho blonďatého upíra ochraňovat. Cítil se stejně jako Ichiro, vždy když byl Naruto v jeho blízkosti. Hold dvojčata se nezapřou.





Prvnííí!!!
Ty jo. Tak to je super. +omdlela+