"Bohužel, začalo svítat." Zavrtěl záporně hlavou a přitom si povzdychl.
Sasuke byl vytočený, navíc Naruto mohl kdykoliv zmizet daleko za hranice země, měl oproti nim nehoráznou výhodu, mohl cestovat i ve dne a to mu dávalo značný náskok.
Jenže mladý upír nevěděl, že Naruto necestuje sám, a že je ve stejné nevýhodě jako oni.
Všiml si, že neznámý zavřel oči a klidně oddychuje. Prohlížel si jeho zakrytou tvář, která teď vypadala tak klidně. Zadíval se na tu stříbrnou masku, která skrývala jeho pravou totožnost, hrozně ho zajímalo jak vypadá, kdo to je. Neodolal pokušení a potichu se k němu přiblížil, dotkl se jí, a už už jí chtěl sundat, když ruka spícího muže vystřelila k té jeho a pevně jí stiskla.
"Co si myslíš, že děláš?" Zeptal se a jeho oči se doširoka otevřely, blonďáček zalapal po dechu, když se v nich opět začal utápět.
"Já, já jen…" Zrudl a sledoval pobavený pohled neznámého před sebou.
Pustil ho, ale nic neříkal. Zavřel oči a znovu usínal.
"Měl by ses také prospat, musíš být hodně unavený." Zašeptal ještě, a potom už opět pravidelně oddychoval.
Naruto si ho ještě hodnou chvíli prohlížel, ale pak i on zavřel svá modrá kukadla a usnul. Byl doopravdy velice unavený, poslední den a noc vůbec nespal.
Ucítil něčí dotek na své tváři, zavrtěl se a otevřel oči. Zadíval se rozespale na muže před sebou. Nakláněl se nad ním a jednou rukou se ho dotýkal pravé líce. Hleděli si do očí a ani jeden z nich nechtěl uhnout pohledem, ani jeden nechtěl přerušit kouzlo očí toho druhého, ve kterém se oba ztráceli. Blonďáčkovi tváře opět nabraly růžový nádech a cítil, jak se mu zrychluje dech, nevydržel tu bezradnost, která ho teď naplňovala, a svým pohledem uhnul. Ticho mezi nimi protrhlo až zakručení v žaludku muže se stříbrnou maskou.
"Jak dlouho si už nejedl?" Pozdvihl tázavě své obočí blonďák.
"Asi tři dny." Poškrábal se zamyšleně na hlavě.
"Půjdu něco ulovit." Odvětil Naruto, a pak si trpce uvědomil, že jeho společníkovi zvířecí krev stačit nebude. Vzpomněl si, jak ji jednou ochutnal Sasuke a s odporem jí vyplivl, bylo to pro něj, jako kdyby člověk jedl bláto.
"Já se se zvířecí krví spokojím." Pousmál se druhý, jakoby mu četl myšlenky.
"Nemusíš, já ti sem někoho přivedu." Zašeptal a zmizel pryč z jeskyně.
"Proč to pro mě děláš Naruto? Vím, jak se ti příčí maření lidských životů." Povzdychl si sám pro sebe a na chvíli si sundal svou masku, kterou si prohlížel v rukách.
Dorazil do nejbližší vesnice a opět na sobě cítil okouzlené pohledy. Došel do jedné z hospod a posadil se ke stolu. Objednal si nějaké jídlo a pití. Na rozdíl od upírů on byl lidské jídlo schopný pozřít, i když krev měl raději, ale lovil jen zvířata. Hnusilo se mu zabít člověka, a pak z něj pít, pozorovat, jak jeho jindy růžová kůže bledne a z očí se vytrácí zbytky života. Zabil pouze jednou, a to když se nedokázal ovládnout, ta vůně byla tenkrát tak kouzelná. Stále viděl ten obraz před sebou, jeho zelené oči, z kterých pomalu odcházel život, rozhozené dlouhé hnědé vlasy po zemi, stále slyšel jeho vyděšený a bolestný výkřik. Často se budil s výkřikem on sám, vždy když mu vyvstal na povrch v jeho myšlenkách tento příšerný obraz z jeho minulosti. Rozhlédl se po místnosti, všude bylo plno opilců, svýma bystrýma očima hledal alespoň nějakého zloděje, či výtržníka, ale nic se nedělo. Všiml si, že ho se zájmem a touhou v očích pozoruje nějaký asi tak pětatřicetiletý muž s dlouhými zrzavými vlasy. Upíral na něj svůj pohled celou dobu, co tam seděl. Když dojedl, zaplatil a vydal se poloprázdnými ulicemi ven, začínalo se už stmívat a lidé se ubírali do svých domovů. Slyšel za sebou kroky a ušklíbl se, když podle vůně poznal, kdo to je. Zabočil do postranní uličky a následně byl prudce přiražen na zeď.
"Ahoj chlapečku, copak ti maminka neříkala, že by ses neměl potulovat sám po zapadlých uličkách?" Zašeptal mu úlisně do ucha.
"Ne, já totiž matku nemám." Odvětil klidně.
"Tak to je mi líto." Řekl ironicky a olízl mu tvář. "Hm chutnáš dobře, už se nemůžu dočkat, až tě poznám celého." Zašveholil nadrženě.
"A mě je líto, že tě musím zklamat." Zavrčel Naruto, jeho oči se rudě rozžhnuly a vycenil na něj své špičáky, ostré jako břitva.
Muž polekaně uskočil, pak už cítil jen prudký náraz, způsobený blonďákovou pěstí. Naurto ho vzal do náruče, ladně bez jakýchkoliv problémů přeskočil zeď a vydal se s ním v poklidu do lesa. Hodil ho do jeskyně a vydal se odtamtud co nejdál, i přesto však stihl zaslechnout hlasitý a bolestný výkřik, zakryl si uši a rychle odtamtud zmizel.
Vrátil se až za hodinu, když už byla tma. V jeskyni cítil ještě matně vůni krve, až se mu z toho sevřelo hrdlo žízní, ale mužovo tělo nikde nebylo a ani neznámý ne. Naruto se rozhodl rozhlédnout se po něm po okolí. Po chvíli ho našel a překvapilo ho, co viděl. Muž se stříbrnou maskou klečel nad nějakým provizorním hrobem a zrovna se pokřižoval.
"Modlíš se za každou svou potravu?" Vyřkl svou otázku.
"Ne, jen za jeho lidský život." Dostalo se mu odpovědi.
"Jeho život nestál za nic." Odfrkl si blonďák při vzpomínce na temnou uličku a jeho sexuchtivou touhu.
"Možná, ale stále to byl život." Pokrčil rameny. "Ale moc ti děkuju, vybral jsi mi dobrou večeři." Pousmál se a vstal.
"Nemáš zač, jdu si ulovit nějakou srnku." Odvětil Naruto a zamířil hloub do lesa.
Procházel lesem, ale žádnou nespatřil, začínal se smiřovat, že svou chuť po krvi dnes už nezažene, a tak se vydal zpět k jeskyni.
"Jdeš s prázdnou?" Podivil se jeho společník a předhodil před něj polomrtvé zvíře.
"Díky." Řekl jen Naruto a pustil se do jídla.
Druhý muž ho se zájmem pozoroval.
"Děje se něco?" Zeptal se blonďák a z koutku úst si otřel pramínek krve.
"Nic, jen je to krapet zvláštní."
"Hm." Pokrčil jen rameny a zahrabal srnu vedle toho muže, musel alespoň trochu zamaskovat stopy.
"Tak jdeme?" Otočil se potom na černovlasého, který jen kývl, a už znovu vyrazili na cestu.
"Po nás? Snad po mně." Řekl nechápavě.
"Když jdou po tobě, jdou i po mně." Usmál se na něj a pobaveně pozoroval jeho udivený výraz.
"Když jdou po tobě, jdou i po mně." Běželo blonďákovi stále hlavou a cítil, jak ho tyto slova hřejí u srdce. Nevěděl co je to za pocit, který cítil, když se na něj ten černovlasý upír usmíval, nebo mu prostě jen byl na blízku, jediné co věděl, bylo, že mu bylo v jeho přítomnosti hezky a cítil se šťastný. Putovali celou noc a brzy k ránu asi deset minut před tím než začalo svítat, našli další jeskyni, do které se opět uchýlili.
"Jak jsou na tom tvá zranění?" Zeptal se Naruto, když slyšel, jak druhý muž sykl bolestí, když se špatně podepřel rukou.
"Už je to skoro dobré." Pousmál se.
"Ukaž, podívám se na to." Řekl blonďák a sundal mu plášť.
"Hojí se to hezky." Lehce se dotýkal zraněného místa.
Černovlásek se na něj okouzleně díval, ten blonďatý kluk před ním ho naprosto učaroval.
"Naruto." Zašeptal a jmenovaný k němu zdvihl svá modrá kukadla.
Jejich oči se opět střetly a vpíjely se do sebe. Neznámý se k němu po chvilce sklonil a vpil se do něj i svými rty. Blonďák chvíli nic nedělal, ale pak se i on zapojil. Objal ho svými pažemi kolem krku a oplácel mu vášnivé polibky, kterými ho zasypával.





první koment? hm... :) jinak super kapitolka!!! vááážně ;) ^_^