1.Část: Neznámý
"Jaká je tvá odpověď Naruto?" Zeptal se ho tím svým chladným hlasem.
"Jako vždy ne." Odvětil blonďák pevně.
"Mě nemůžeš odporovat!" Zvýšil hlas.
"To, že jsi princem temnoty Sasuke, neznamená, že se ti oddám, nejsem tvůj majetek." Odsekl Naruto.
"Proč mi tohle děláš Naruto? Mé srdce bije jen pro tebe, miluji tě." Řekl podmanivě.
"Ty žádné srdce nemáš Sasuke, ty nevíš, co je to láska. Proto ti jako vždy říkám, neplýtvej těmi hřejivými slovy, které tento cit vyjadřují, protože to, co ty cítíš, je jen pouhá touha." Opověděl vzpurně a otočil se k odchodu.
"Kam si myslíš, že jdeš?" Zavrčel černovlasý a vstal.
"Ven." Odvětil jen.
"Ale vždyť je tam den." Zhrozil se Sasuke.
"Zapomněl jsi? Na rozdíl od tebe, já na denní světlo můžu." Ušklíbl se Naruto, došel ke dveřím a rychle se protáhl ven.
Sasuke se jen naštvaně posadil zpět na trůn.
"Kdy ho už konečně necháš být Sasuke? Kdy si konečně začneš všímat někoho, kdo o tebe doopravdy stojí?" Ozvalo se mu těsně u ucha, kterého se náhle dotkly rty a něčí ruce ho objímaly kolem krku.
"Nech mě být, Sakuro." Povzdychl si otráveně a sundal její ruce, které pevně tiskl ve svých dlaních.
"Ale on o tebe nikdy nestál, nestojí a stát nebude Sasuke! Kdy už to konečně pochopíš?" Vykřikla jedovatě. "Je to jen ubožák, ani není čistokrevný, vždyť je to ubohý kříženec! Navíc má pochopení a dokáže se slitovat, nemůžeme ho nechat v našich řadách!"
"Takhle o něm už nikdy nemluv, Sakuro!" Vyjel na ní. "To, že není čistokrevný, že je napůl upír a napůl člověk z něj dělá někoho výjimečného. Silou a rychlostí se nám rovná, navíc může na denní světlo a je nezranitelný, my jsme dokonce ubožejší než on!"
"Tohle neříkej Sasuke! V našich žilách koluje čistá krev, on je jen skvrna na naší dokonalosti!"
"Ještě jednou o něm řekneš něco špatného, zaručuji ti, že já sám ti zlomím vaz!" Zavrčel.
"Proč ho tak bráníš Sasuke? Proč ho tolik toužíš mít?"
"Protože je dokonalý, je tak čistý, v jeho očích žhnou jiskry života a to, že není snadným cílem, mě přitahuje víc a víc. Můžu mít všechno na světě, ale nemůžu mít jeho duši, to je to, co mě na něm láká, co mě přitahuje, to je to, proč jsem jím posedlý." Povzdychl si zamyšleně.
"Ta posedlost tě ale ničí! Copak to vidíš?" Pohladila ho dlaní po tváři a věnovala mu polibek na rty.
"Tohle už nikdy nedělej!" Odstrčil jí od sebe prudce až upadla.
Sakura se zamračila a vycenila na něj nevraživě své špičáky, potom se zvedla a během mrknutí oka byla pryč.
Zadíval se na hrad na kopci a povzdychl si. Procházel se po vesnici, foukal studený vítr a jeho blond vlasy vlály za ním stejně tak jako jeho černý plášť, který měl na sobě. Šel zamyšleně a mlčky, přehlížel okouzlené lidské pohledy, které na něj byly vrhány. Věděl, jak působí na lidi, byla to jedna z jeho upířích stránek, které by se rád vzdal. Neměl totiž rád přílišnou pozornost a díky své přitažlivosti jí na sebe přitahoval, jako magnet. Z jeho myšlenek ho vytrhl další závan větru. Ztuhl, když pocítil velice příjemnou vůni, která ho lákala. Cítil, jak se v něm vaří krev, měl hlad. Zdvihl své blankytně modré oči a zadíval se na okouzlující dívku. Měla dlouhé černé vlasy, zvláštní bílé oči a přes ramena přehozený modrý hedvábný plášť.
"Gomenasai." Špitla, když do něj zamyšleně vrazila.
Zdvihla oči k jeho tváři a zůstala na něj ohromeně zírat. Ty jeho dokonalé rysy, bledá pleť a modré oči, které dávaly jeho obličeji zvláštní jemný kontrast, jí úplně očarovaly, vyrazily jí dech.
"J-je vám něco?" Vykoktala, když se chytil za místo, kde měl srdce a zhluboka oddychoval.
"U-uteč, rychle!" Zasípal a bránil se svému krvelačnému já na místě se na ní vrhnout.
"Promiňte, ale nepotřebujete pomoc?" Zašeptala zděšeně, když viděla jeho bolestí zkřivenou tvář a vypadal, že se brzy zhroutí.
"Řekl jsem, ať vypadneš! Čemu jsi na tom nerozuměla?!" Vyštěkl na ní zlostně s rukama na spalujícím hrdle, až se dívka polekala a raději se od něj vydala co nejrychleji pryč.
Naruto si klekl na kolena a snažil se rozdýchat tu její sladkou vůni a vyhnat z hlavy její obraz. Jak před ním stojí, odhazuje svůj plášť, naklání hlavu na stranu, aby měl lepší přístup, k její bělostné kůži na krku, k její tepně, kde koluje ta velice sladká tekutina, její krev. Klečel tam celkem dlouhou dobu, lidé se na něj dívali ustaranými pohledy a něco si mezi sebou špitali. Když se mu to konečně podařilo nějak tak rozdýchat, rozklepaně vstal a s rukou na srdci se vydal za město.
"Kakashi?!" Zahřměl Sasuke a před ním se objevil bělovlasý upír s páskou přes oko.
"Ano Sasuke sama?" Poklonil se.
"Naruto se ještě nevrátil?" Zeptal se chladně.
"Ne pane." Odvětil.
"To by mě zajímalo, kde tak dlouho může být." Pomyslel si černovlasý upír. "Hned jak zapadne slunce, vyrazíš se svou skupinou ven a najdeš ho." Přikázal.
"Ano můj pane. Ještě něco?"
"Ne, můžeš jít." Mávl rukou.
Kakashi se mu znovu poklonil a zmizel svolat svou skupinu.
"Kde se asi tak potuluješ Naruto?" Zatnul naštvaně pěsti a zhluboka si povzdychl.
Došel až daleko za vesnici, tam kde byla hranice lesa. Vstoupil do jeho stínu, který byl prosvětlován jen slabými paprsky zapadajícího slunce. Sesul se podél stromu a užíval si toho kouzelného západu, který viděl škvírou mezi stromy. Všude byl klid, který narušoval pouhý zvuk vanoucího větru. Na obloze se objevovaly první hvězdy, když v tom uslyšel prasknutí větvičky. Zpozorněl, rozevřel doširoka oči a napjal sluch. Znovu to zapraskání a on otočil hlavu tím směrem. Spatřil malého zajíce, který hupkal nedaleko jeho. Pocítil znovu tu spalující žízeň po nějaké krvi, a tak se za ušákem vrhl. Jeho kořist s hnědou srstí před ním hbitě utíkala do větší hlouby lesa, už jí skoro měl, když se v jednom okamžiku zastavil a díval se směrem k lesnímu jezeru.
V jeho nitru stála vysoká nahá postava s dlouhými černými vlasy, které jí spadaly pod lopatky, a na jeho zádech se odrážela vodní hladina. Okouzleně se díval na muže před sebou, ano muže, který svýma svalnatýma rukama zdvíhal vodu v dlaních nad sebe a nechal je dopadat na svou hlavu. Naruto nasál jeho vůni. Avšak necítil krev a ani neslyšel tlukoucí srdce.
"Musí to být tedy také upír." Pomyslel si a stále ho pozoroval.
"Co tu chceš?" Ozval se jeho kouzelný hlas a otočil se na něho.
Přes oči měl stříbrnou masku s rudým diamantem uprostřed.
"Lovil jsem králíka." Pokrčil rameny a spatřil na tváři druhého muže úšklebek.
"To je dosti malá kořist pro upíra." Odvětil posměšně.
"Ale já nejsem upír." Ušklíbl se blonďáček.
"Jsem napůl upír a napůl člověk."
"To je velice zajímavé, to slyším poprvé." Řekl zamyšleně.
"Kdo jsi? Nikdy jsem tě tu neviděl." Zeptal se zvědavě Naruto.
"Na tom, kdo jsem, nezáleží, navíc bych tu ani správně být neměl." Odpověděl tajemně.
"Vyhnanec?"
"Skoro." Pousmál se. "Uprchlík."
"Co jsi provedl?" Zajímalo blonďáčka.
"Něco, co jsem měl i neměl." Naruto začínal z těch jeho nic neříkajících odpovědí pěnit.
Chtěl mu na to něco odseknout, ale muž začal vylézat z vody a Naruto nad tím pohledem mírně zrudnul. Teď si přál, aby měl jen upíří stránku, protože upíři se nečervenají. Sklouzával pohledem po jeho nahém svalnatém těle a měl co dělat, aby se neroztekl.
"Vidím, že se ti líbím." Usmál se na něj a mrkl.
Blonďákova jindy bledá pokožka teď vypadala, jakoby se spálil na sluníčku a to pořádně.
Naruto se na chvíli odvrátil, uklidnil se, a když otočil svou hlavu zpět, byl ten cizinec už oblečený.
"Co tu tedy pohledáváš, když bys tu být neměl?" Pozdvihl tázavě obočí.
"Mám proto své důvody."
"Máš také nějakou přímou odpověď?" Vyjekl Naruto.
Černovlasý upír k němu přistoupil a políbil ho na rty. Blonďáček vytřeštil oči a zůstal zaraženě stát.
"Ne." Odvětil a na tváři se mu zračil pobavený úsměv. "Už musím jít, hledají tě a za chvilku tu budou. Nikomu o našem setkání neříkej, měj se Naruto, doufám, že se brzy znovu setkáme." Poslal mu vzdušný polibek a byl pryč.
"Odkud zná moje jméno?" Zašeptal svou otázku do ticha noci.
"Konečně jsme tě našli Naruto kun. Sasuke sama bude pěkně zuřit." Zamračil se a táhl blonďáka, který byl teď ještě více zmatený a zamyšlený, než když odcházel z hradu, zpět.





první koment!!!!!a opět skvělá povídka,samozřejmě