"Ahoj Naruto kun." Pozdravil mě o přestávce a naklonil se těsně k mému obličeji, jeho černé oči mě propalovaly skrz na skrz a já měl opravdu co dělat, abych nezrudl.
"Ahoj Sasuke, co potřebuješ?" Zeptal jsem se jakoby nic a spatřil na jeho tváři udivený výraz.
"Ahoj Naruto kun." Pozdravil jsem ho o přestávce s mým obličejem těsně u toho jeho, myslel jsem, že tohle ho rozhodí, že alespoň zčervená, ale mýlil jsem se.
"Ahoj Sasuke, co potřebuješ?" Zeptal se mě klidně a na mé tváři se zračil výraz údivu.
"Včera to bylo dokonalé, škoda jen, že teď už jsi použitý." Zašeptal jsem mu svůdně do ucha.
"No ušlo to, škoda jen, že jsem ti nepředvedl, jak správně se to má dělat." Zašeptal mi stejně on a já vytřeštil překvapeně oči. "A teď promiň, musím jít na další hodinu." Zadíval se mi s úsměvem na rtech do očí, vzal si tašku a odešel pryč.
Zůstal jsem tam ztuhle stát a nevěřícně zíral před sebe, ten blonďák mě rozhodil a to pořádně.
Vyšel jsem ze třídy, a pak se rozeběhl k té druhé, sesul jsem se k sobě do lavice a zhluboka jsem oddechoval. Nedokázal jsem uvěřit tomu, že jsem právě dokonale Sasukeho odpálkoval, byl jsem na sebe hrdý a potěšilo mě to, a i přesto jsem byl smutný.
"Do háje s tebou!" Vykřikl jsem a praštil do lavice, pár mých spolužáku se na mě překvapeně otočilo, nervózně jsem se na ně omluvně usmál a dál si jich nevšímal.
O hodině jsem senseiovi vůbec nevěnoval pozornost, díval jsem se z okna a přemýšlel o včerejšku a o tom co jsem Sasukemu dneska řekl, nechápal jsem se. Nechápal jsem, proč mě tolik zabolelo to, co řekl. Ano sice mi vzal mou čest a nevinnost, sice mě ponížil, ale to by pro mě nebylo tak strašné, těmihle věcmi jsem se nikdy nezabýval.
Z mých myšlenek mě vytrhl až sensei, který právě mluvil o karnevalu, který se měl zítra konat. Všichni začali jásat a bavit se o tom, za co půjdou.
Haruno mi zase něco celou hodinu drnčela do hlavy, až jsem to nevydržel a konečně jí něco řekl.
"Můžeš ten svůj slepičí zobák konečně sklapnout? Mě ty tvý kecy vůbec nezajímají, už jsem z tebe na prášky." Zavrčel jsem na ní chladně a bavil se nad jejím vyděšeným pohledem, zmlkla a z očí se jí začaly řinout slzy, které si spěšně otírala.
"Konečně ticho." Pomyslel jsem si a opřel si hlavu o ruku.
Přemýšlel jsem o tom, co se stalo včera, a co mi Naruto dneska řekl. Nevěděl jsem, jestli mi vadilo to, že se mi ho nepodařilo úplně zlomit, či to, že řekl, že to ušlo, nebo snad…?
Ne to ne. Přeci nemůžu litovat toho, jak jsem se k němu potom zachoval, přeci nechci, aby to pokračovalo, nebo snad ano? Vždyť to jeho dokonalé tělo, každičký centimetr jeho hladké kůže a navíc ten sex. Ano ten byl pro mě úžasný, ale to nebyl důvod ho litovat.
"Proč na toho blonďáka musím pořád myslet?!" Pomyslel jsem si vztekle a zaťal silně ruce v pěst.
"Tak děcka zítra bude karneval." Zaslechl jsem Kakashiho senseie. "A bude soutěž o nejlepší masky, tak se snažte, nejlepší dostanou odměnu." Pousmál se a mlčky pozoroval, jak se roztrhla bujará debata o tom, za co kdo půjde, a co je asi hlavní cena.
"Á Tsunade sama, děje se něco?" Zeptal jsem se jí, když navštívila mou mysl.
"No dlouho jsi mi už nepodal žádné informace." Odvětila zamračeně.
"Ó ano, omlouvám se." Odvětil jsem omluvně.
"Je ti odpuštěno, tak jak to tam vypadá?" Zeptala se s očekáváním.
"No po posledním hlášení, jsem narazil na takovou skupinku, která vyvádí neplechy. Pokusila se vykrást obchod, ale já je zastavil." Odpověděl jsem.
"Tak to se mi nelíbí." Zamračila se Tsunade.
"Jednoho se mi podařilo už od nich dostat a pokusím se o to i s těmi ostatními." Řekl jsem rychle a viděl na její tváři úsměv.
"Jestli se to nepovede ani tobě, tak se asi svět zbláznil." Zasmála se. "Přeji ti hodně štěstí, zatím se měj, očekávám dobré zprávy." S úsměvem zmizela.
Lehl jsem si na postel a přemýšlel, tentokrát se však mé myšlenky točily okolo karnevalu a v čem půjdu.
Další den bylo ve škole všude plno letáků o tom večerním karnevalu. Neměl jsem náladu vybírat nějaký kostým, a už vůbec ne tam jít. Svůj názor jsem však změnil, když jsem zpoza rohu uslyšel Narutův hlas oznamující Kibovi, že se tam určitě objeví, že sice zatím žádnou masku nemá, ale že si to ještě promyslí.
"Za co půjdeš na ten karneval?" Zeptal se mě Gaara o jedné z přestávek.
"Ještě nevím." Pokrčil jsem jen rameny. "A ty?" Zeptal jsem se.
"No asi za frankensteina." Poškrábal se zamyšleně na hlavě.
Jen jsem překvapeně povytáhl obočí a dál to neřešil. Podíval jsem se Narutovým směrem, byl obklopen svými kamarády ze třídy a smál se s nimi. Dopálilo mě to, myslel jsem, že mu svým chováním ten úsměv vezmu, ale dosáhl jsem jen toho, že mě ignoruje a ještě se směje s ostatními než kdy víc.
Prostě a jednoduše jsem se přeměnil zpět na anděla, takže jsem teď měl na obličeji modrou lesknoucí se masku přes oči, modré jemně třpytivé triko bez rukávů, kalhoty téže barvy, akorát o trochu tmavší a na zádech se mi tkvěla obrovská namodralá křídla a mé vlasy se mírně protáhly a nacházel se v nich světle modrý melír.
Dorazil jsem do školy, zábava byla už v plném proudu, hrála tam senzační hudba a výzdoba byla prostě dokonalá, stoupl jsem na schody a čas jakoby se zastavil. Všichni na mě stočily svůj pohled a s povzdechem se na mě dívaly. Můj pohled však padl na osobu, jejíž kostým nebyl kostýmem jako ten můj.
Když jsem dorazil, všichni na mě okouzleně hleděli, takže jsem věděl, že má volba přeměnit se do mé pravé podoby se podařila, nikdo však nevěděl, že to jsem já. Měl jsem na sobě černou masku přes oči, černé triko bez rukávů, s červeným pruhem po stranách, kalhoty stejné barvy a na zádech se nacházela obrovská černá křídla. Mé vlasy byly o trochu delší s červeným melírem.
Najednou se ozvaly stejné povzdechy, jako když jsem přišel já, můj pohled se stočil ke schodům a já zalapal po dechu.
"Co tu dělá anděl světla?" Pomyslím si a zamračím se, jeho pohled teď směřuje ke mně.
Rychle se otočím a vyrazím otevřenými dveřmi ven do zahrady, vím, že půjde za mnou.
Vidím ho, jak mizí ven dveřmi do zahrady, rozeběhnu se za ním.
Když jsem venku, opatrně se rozhlížím kolem sebe, nakonec ho najdu sedět na kašně s pohledem upřeným k obloze.
"Co tu chceš?" Zeptal jsem se ho vztekle a jeho pohled se stočil ke mně.
"Stejnou otázku bych mohl mít i já." Odpověděl chladně.
"Já se ptal první." Zavrčel jsem.
"Mám úkol." Řekl jen.
"Tak to na tom jsme stejně." Odvětil jsem a dál ho sledoval, přišel mi povědomí, ale nemohl jsem si vzpomenout odkud.
"No nezbývá mi tedy nic jiného, než ti ten úkol znemožnit." Řekl po chvilce ticha a v ruce se mu objevil černý meč s rudou rukojetí a černým diamantem uprostřed.
"Nápodobně." Řeknu a už držím stejný meč, akorát že modrý, s bílou rukojetí a modrým diamantem uvnitř.





první koment, a teď du číst XD