Nemohl jsem uvěřit tomu, že je naživu, ale ještě víc tomu, jak teď vypadal. Černá křídla nahradila modrá, vlasy měl protáhlé, což by nebylo zvláštní, kdyby v nich však neměl teď modrý pruh a jeho maska a oblečení se změnilo na stejné, jako jsem měl já. Přede mnou již nestál anděl temnoty, ale anděl světla.
"Ale jak je to možné." Vydechl jsem nevěřícně.
Odpověď mi dala Tsunade.
"Došel konečně odpuštění, na které jeho duše celých dvacet let čekala, ale další šanci na život dostal díky tomu, že byl schopný se obětovat kvůli něčemu tak čistému, jako je láska." Řekla s úsměvem a já tomu stále nemohl uvěřit. Konečně, konečně teď budu moct být stále se Sasukem, konečně jsme mohli být opět spolu.
"Ty!" Zakřičel náhle nevraživě. "Ty malý spratku! Tys ho přetáhl na svou stranu! Dostal jsi mého nejlepšího temného anděla! To kvůli tobě, se z něj stalo něco tak nechutného, jako anděl světla! Za to tě zabiju!" Zařval rozezleně Orochimaru a rozeběhl se na mě se svým napřaženým mečem.
"Už na něj nikdy takhle nesahej!" Zavrčel jsem výhružným hlasem směrem k Orochimarovi. "A ty se zas ani náhodou neopovažuj umírat." Řekl jsem tiše a on se na mě s překvapením v očích otočil.
Naše oči se střetly a já ho s úsměvem pohladil po tváři. V jeho očích jsem spatřil slzy, bylo v nich vidět, že je šťastný, že mě zase vidí.
Nikdo z nás nechápal, jak je to možné, vysvětlení se nám dostalo od Tsunade. Najednou se Orochimaru s velkým rozhořčením a vztekem na Naruta rozkřičel a vyrazil proti němu se svým napřaženým mečem. Skočil jsem před Naruta a jeho útok vykryl. Těsně kolem mého ucha pak proletěla jakási kulka, pro tu rychlost jsem si tím nemohl být jistý, a strefila Orochimara přímo doprostřed hrudníku, ihned následovala další a ta se zaryla do čela. Orochimaru spadl na zem a svíjel se v nehorázných křečích bolesti. Otočil jsem se ke svému blonďáčkovi a až teď si všiml, že vypadá jinak, než když jsem ho viděl naposledy jako anděla světla. V ruce držel jakousi pistoli a jeho oblečení bylo jiné. Byl snad dokonalejší než kdy jindy. Po chvilce se začal měnit zpět na obyčejného anděla světla a vyčerpaně omdlel. Přiskočil jsem k němu a vzal ho do náruče.
"Je konec Naruto, už to bude všechno dobré. Jde se domů." Zašeptal jsem mu do ucha, políbil ho na čelo a stejně tak jako Tsunade a ostatní andělé světla, kteří se pro teď stali vítězi nad zlem, jsem odtamtud odešel pryč.
Dvakrát jsem na Orochimara vystřelil a on se sesunul k zemi. Vstřebal jsem zbytek své energie a cítil, jak se měním zpět. Zatočila se mi hlava, a pak už kolem mne byla jen černočerná tma.
Když jsem opět otevřel své oči, spatřil jsem mě tak známý modrý strop svého pokoje.
"Že by to byl jenom sen?" Pomyslel jsem si smutně a sevřel okraj své peřiny.
"Sasuke?" Zkusil jsem zavolat do ticha bytu, ale nic se neozvalo, ani jediný náznak toho, že by tu někdo byl. "A já myslel, že už budu jen šťastný." Povzdychl jsem si nešťastně.
"Co se tváříš, jako hromádka neštěstí?" Uslyšel jsem od dveří tázavý hlas.
Zdvihl jsem svůj pohled, který se teď střetl s párem dvou černých uhrančivých očí.
"Myslel jsem, že to byl jen sen." Uchychtl jsem se a byl tak rád, že jsem se mýlil.
Sasuke se odpíchl od stěny a potom se posadil vedle mě.
"I kdyby to byl jen sen, jsme opět spolu." Chytil mě za ruce a vtiskl mi na ně polibek.
"Jsem tak rád, že jsi tu se mnou." Vydechl jsem šťastně.
"A už nikdy tě neopustím." Odvětil mi, pustil mé ruce a přitáhl si mě k sobě.
Naše rty se střetly, a poté se střetly i naše jazyky. Z toho polibku bylo cítit všechno, láska, vášeň a štěstí, to vše teď naplňovalo jeho i mě.
Další den si nás k sobě do nebe zavolala Tsunade.
"Copak potřebujete Tsunade sama?" Zeptal jsem se jí.
"Tvůj úkol je splněný Naruto kun, i se Sasukem se vrátíte sem, zpět na nebe." Odpověděla mi.
"Vlastně Tsunade sama…" Zarazil jsem se, nevěděl jsem, jestli se jí mám na to zeptat.
"Ano?" Povytáhla tázavě obočí a já vystrašeně polkl.
"Myslel jsem no, myslel jsem…" Lezlo to ze mě jako z chlupaté deky.
"Vlastně jsme s Narutem mysleli, jestli bychom nemohli zůstat ještě nějaký čas na zemi." Dořekl za mě Sasuke a já se na něj vděčně podíval.
Tsunade vypadala, že na d tím přemýšlí a potom se pousmála a s pokrčením ramen odpověděla:
"Dobrá, když si to tedy přejete."
Má tvář se rozzářila, neudržel jsem se a vrhl se jí kolem krku.
"Díky, díky, díky!" Jásal jsem a ona mě od sebe jemně odtrhla. "Pardon, nechal jsem se trochu víc unést." Zrudl jsem a nervózně jsem se poškrábal na hlavě.
Tsunade i se Sasukem se rozesmáli.
"Ale mám jednu podmínku." Dodala. "Budete se i nadále pokoušet napravovat lidi, budete hájit dobro a podávat mi informace, jako doteď ty Naruto."
"Hai." Řekli jsme nastejno s pokýváním hlavy.
"Tak můžete jít." Pokynula nám rukou a my se vrátili zpět do mého bytu.
Díval jsem se,
jak je šťastný, že tu můžeme zůstat, díval jsem se na svůj blonďatý poklad a uvědomil jsem si, jak strašně moc mi chyběl, co bylo to, co mi scházelo, když jsem byl opět v podsvětí a na něj si nepamatoval. Přešel jsem k němu, objal ho a položil si hlavu na jeho rameno. Chytil mě za ruce a já si užíval tohoto okamžiku, kdy jsem cítil jeho blízkost v té své. Cítil jsem jeho hřejivé tělo a tu jeho krásnou vanilkovou vůni, kterou jsem miloval, jako vše co se ho týkalo. Po několika minutách jsem si ho otočil k sobě a začal ho vášnivě líbat. Ihned se zapojil a svými prsty se mi vryl do vlasů. Pomalu jsem ho směroval k posteli a položil ho do měkoučkých peřin, svým tělem jsem se natiskl na to jeho, svýma rukama jsem mu zajel pod tričko a hladil ho po chvějící se rozehřáté kůži.
Další den jsme se vydali do školy a poprosili Hinatu, jestli by si nemohla sednout k Haruno, ihned nám vyšla vstříc a sedla si k té užvaněné růžovovlasé holce, která mi byla den ze dne protivnější.
Naruto si opřel hlavu o mé rameno a momentálně nám bylo oběma jedno, že se na nás všichni tázavě dívají a něco si šeptají.
"To nemyslíš vážně, to-to nejde!" Vykoktal jsem ze sebe a nedokázal uvěřit tomu, že to po mě chce.
"Ale byla to Tsunadina podmínka, ty to zvládneš." Snažil se mě přesvědčit.
"Já neumím lidem promlouvat do duše." Řekl jsem rázně a zkřížil ruce na prsou.
"Ale no tak Sasu, ty to zvládneš, jsi inteligentní a navíc se to musíš naučit. No tak Sasu, udělej to alespoň kvůli mně." Udělal na mě psí oči a já se nad tím pohledem začal roztékat.
"Ty víš jak ne mě viď?" Zašeptal jsem a následoval další štěněčí pohled, který byl roztomilejší než ten předchozí. "Fajn, ale nediv se, kdyby se to nepovedlo." Povzdychl jsem si.
"Arigato." Líbnul mě na tvář a já se vydal směrem k těm dvěma.
Dalo mi to zabrat ho přemluvit, ale nakonec se mi to povedlo a s úsměvem jsem sledoval, jak něco těm dvěma říká. Po chvilce se vracel a na jejich tváři se zračil vyjevený výraz.
"Tak co?" Zeptal jsem se ho a on jen pokrčil rameny.
"Nevím, ještě uvidíme."
Chvíli jsme je jen mlčky pozorovali, a potom co se Gaara na něco zeptal a Deidara jen zčervenal a kývnul hlavou, se ti dva na sebe vrhli.
Otevřel jsem pusu dokořán a tázavě se zadíval na Sasukeho.
"No jejich problémem byla jejich orientace a láska k tomu druhému, nechtěli si to přiznat, no a jelikož se mi předtím oba dva svěřili, tak jsem to na ně teď vyklopil a zdá se, že to pomohlo." Řekl jakoby nic.
"A pak, že to nezvládneš co?" Rýpnul jsem do něj loktem a on se jen mírně pousmál.
"Stejně na nás ti dva nemají." Řekl jsem a mrkl na něj.
"To si piš, že ne." Přitiskl si mě k sobě.
Dívali jsme si zhluboka do očí, potom jsem to už déle nevydržel a dravě se vrhl na jeho rty.





hezký xD