15.Část: Vězení
"Sasuke." Vydechl jsem, když jsem viděl Sasukeho v jeho andělské podobě, jak jde v těsném závěsu za Orochimarem.
On však jen tázavě pozdvihl obočí.
"Takže si mě nepamatuješ." Proběhlo mi hlavou a na mém obličeji se rozlil smutný výraz.
"Tak už ses probral Naruto kun." Konstatoval slizce Orochimaru.
Orochimaru měl nového vězně a řekl mi, ať se s ním jdu na něj podívat. Nechápal jsem proč, ale byl to jeho rozkaz a já ho musel splnit. Došli jsme dolů do vězení a procházeli mezi mřížemi, za kterými leželi ty zapomenuté existence lidských trosek, či proradní zrádci. Orochimaru se zastavil před jednou z mříží a já spatřil blonďatého kluka s modrýma očima, které se na mě teď upřeli.
"Sasuke." Vydechl a já se na něj tázavě podíval.
Měl jsem pocit, že jsem ho už někde viděl, ale kde? Jediné, co jsem teď věděl stoprocentně, bylo, že byl k nakousnutí. Vypadal tak nevinně s těmi blonďatými až zlatavými vlasy a pronikavýma modrýma očima. Díky pouhým kalhotám na spaní, co měl na sobě, jsem si mohl prohlédnout jeho vypracovanou hruď. Fascinoval mě na něm každičký detail, každičký rys jeho tváře a každičký napnutý sval na jeho hrudi a spoutaných rukou. Mlsně jsem se olízl, zatoužil jsem to jeho tělo vlastnit, toužil jsem po tom, aby se v návalu rozkoše pode mnou prohýbalo.
"Sasuke?" Pronesl po chvilce ticha Orochimaru a já se přemístil svým pohledem na něj.
"Nech nás chvíli o samotě." Řekl.
"Ale proč?" Odsekl jsem nevrle, nechtělo se mi od toho dokonalého těla, chtěl jsem ho hned.
"Protože jsem to řekl!" Zvýšil výhružně hlas.
Protočil jsem oči v sloup, ale uposlechl jsem a odešel pryč.
Těch pár vteřin, co tu byl, se na mě tak hladově díval, v jeho očích nebyla láska, byla v nich jen touha a chtíč. Orochimaru ho poslal nakonec pryč a já na něj upřel nevraživý pohled.
"Co si mu provedl?!" Zavrčel jsem.
"Řekněme, že jsem ho poslal na převýchovu." Ušklíbl se jen posměšně.
"Já ho dostanu zpátky." Řekl jsem odhodlaně a Orochimaru se začal šíleně smát.
"Takhle mě ještě nikdy nikdo dobře nepobavil." Utřel si slzu stékající mu z oka.
"Ale teď vážně Naruto, ty si jako myslíš, že ti něco jako ta "všemocná" láska pomůže?" Zeptal se chladně s ošklivým úšklebkem na tváři.
"Na rozdíl od tebe Orochimaru, já na lásku věřím a věřím i tomu, že uvnitř Sasukeho je ještě kousek lásky ke mně, byť i jen malinký. To co k sobě navzájem se Sasukem cítíme, ty nezměníš a to ničím, možná nás na dvacet let rozdělila smrt, ale i přesto nás osud svedl opět dohromady."
"Jsi tak bláhový Naruto." Protočil oči v sloup. "I přesto, nedivím se Sasukemu, že po tobě tak stále touží." Přišel ke mně, stiskl mi bradu mezi palec a ukazováček a nadzvedl mi hlavu. "Ty tvé jemné rysy, to božské tělo…" Pohladil mě druhým ukazováčkem po hrudi, až jsem se z toho zhnusením zachvěl.
Otočil mi hlavu mírně na stranu.
"Přidej se k nám Naruto a budeš stále se Sasukem. Staň se jedním z mých služebníků, blonďatého anděla temnoty s modrýma očima tu ještě nemáme, byl bys velmi vzácný a vážený. Neokouzlil jsi jenom Sasukeho, ale i mě a spousty ostatních v mé družině. Když jsem tě sem přinesl v náručí, všichni se kolem tebe zvědavě sběhli a prohlíželi si tě, byl bys jejich ikonou, vzhlíželi by k tobě." Zašeptal mi úlisně do ucha, pak mě do něj mírně kousl, a poté se mi otřel svými rty o krk." Odtrhl se ode mě a já na něj zhnuseně hleděl, jeho úšklebek se roztáhl ještě víc, bavil se tím.
"Ne Orochimaru, na to okamžitě zapomeň, já se rozhodně nehodlám přidat k někomu, kdo je tak odporný a zvrácený." Odsekl jsem.
"Ale Naruto, takové krásné lichotky, já se snad začnu i červenat." Ledově se zasmál a já měl chuť mu jednu vrazit.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že by mi mohla pomoci má pravá stránka, a tak jsem se proměnil do své pravé podoby.
"Jestli mě chceš ještě víc nažhavit, tak se ti to daří Naruto kun." Olízl si mlsně rty. "Takhle jsi ještě dokonalejší."
Ignoroval jsem jeho slova a pokusil se pomocí mé síly dostat se z těch řetězů pryč, ale nešlo to.
"To je marné Naruto kun, z těchto řetězů bych se dostal maximálně já a ta protivná ženská Tsunade, tvá síla na to nestačí." Uchychtl se a dál s posměšným výrazem sledoval mé bezvýznamné snažení o uvolnění z těch pout.
"Přemýšlej o mé nabídce Naruto kun." Zašeptal mi znovu těsně u ucha a obdaroval mě tím nejodpornějším darem, jakým mohl, svým polibkem na má ústa. Ještě mi na rozloučenou zamával, a pak odešel z mého vězení pryč.
Zhnuseně jsem si odplivl, bylo mi z něj na zvracení, ale musel jsem to vydržet. Proměnil jsem se zpět do lidské podoby a přemýšlel, jak se odtud dostat.
"Takže on mě miluje?" Prolétlo mi překvapeně hlavou, když mi to Orochimaru prozradil. Musel toho však hodně vynechat, protože mi neřekl proč tomu tak je. Musel jsem tedy toho blonďatého kluka jménem Naruto znát již z dřívějška, ale má paměť byla zahalená v temnotě, věděl jsem o všem, jen poslední měsíce, které jsem strávil ve světě lidí, jsem si nepamatoval.
Když mě už Orochimaru nepotřeboval, vydal jsem se dolů do vězení a došel až k jeho mříži. Se zaskřípěním jsem otevřel dveře a on vzhlédl. Díval se na mě se zvláštní radostí a smutku v očích zároveň. Okouzleně jsem k němu přistoupil a jemné ho pohladil po tváři. Zkoumavě se na mě díval a pod mým dotykem se mírně zachvěl a přivřel oči. Sklonil jsem se k němu a políbil ho, nebránil se, ale ani se nezapojil.
"Ty nejsi Sasuke." Vzlykl, když jsem se od něj odtáhl.
"A kdo jinej bych měl být?" Zeptal jsem se s úšklebkem.
"Bezcitné monstrum, které z tebe udělal Orochimaru." Zamračil se.
"Když myslíš." Pokrčil jsem rameny a bez jakéhokoliv dovolení jsem se mu začal dobývat do úst a rukou mu zajel pod kalhoty, jediné oblečení, které měl na sobě.
Začal sebou zmítat a nakonec mě kousl do rtu.
"Víš, že jsi pěkně zlobivý Naruto?" Zakroutil jsem nevěřícně hlavou, otřel si krvácející ret a dal mu facku.
Podíval se na mě s veškerou nenávistí, kterou v sobě našel a já se musel pousmát.
"Nemám rád vzdor, vždycky dostanu, to co chci." Ušklíbl jsem se, přišpendlil ho svým tělem ke stěně a začal ho dravě líbat na krku.
"Přestaň! Nech mě být!" Křičel a snažil se mě ze sebe zmítáním shodit, já jsem však byl silnější a on tak neměl ani tu sebemenší šanci.
"Nech mě být!" Křičel jsem, když jsem ucítil jeho rty a přejíždějící jazyk na svém krku, avšak bylo to marné, on pokračoval dál.
"Tak přestaň!" Zkusil jsem beznadějně znovu.
"Já myslel, že mě miluješ." Řekl mezi polibky a já ztuhl. "Takže je to pravda." Ušklíbl se a pokračoval dál.
"O-odkud to víš?" Vykoktal jsem ze sebe.
"Prozradil mi to Orochimaru, jen netuším, proč mě miluješ."
"Tebe nemiluju, nemiluju bezcitnou zrůdu, které jde jenom o dosažení svých cílů za jakoukoliv cenu, já miluju osobu, která má duši, která má city, která mě miluje." Opět jsem smutně vzlykl a on se odtáhl.
"Já takový ale nikdy nebyl." Odvětil nechápavě s kamenným výrazem ve tváři.
"Kdybys tak věděl…" Povzdychl jsem si a odvrátil od něj svůj pohled, ve kterém se hromadila veškerá bolest, kterou jsem v tento okamžik cítil.
"Co bych měl vědět?" Řekl prudce a otočil mou hlavu zpět k sobě, naše pohledy se střetly. A já posmutněl ještě víc, když jsem zjistil, že to nejsou ty laskavé černé oči, které se na mě vždy dívaly, ale rudé plameny plné nenávisti a touhy.
"Nic." Procedil jsem jen skrz zuby.
"Nic." Procedil skrz zuby.
"No tak mluv!" Zvýšil jsem hlas.
"Nic ti neřeknu." Odporoval dál.
"Dělej!" Zavrčel jsem a stiskl jeho bradu ještě víc, až mírně sykl bolestí.
"Stejně bys tomu nevěřil." Bránil se dál.
"No tak odpověz!" Zařval jsem na něj, až se mírně přikrčil, pak však jen opět hrdě zdvihl hlavu.
"Už jsem řekl ne!" Oplatil mi hlasitý tón.
Odtrhl jsem se od něj a nasupeně odešel pryč.





Prvníííí!!!
Du číst