Vyšli jsme po nich a Itachi rozsvítil. Rozhlédl jsem se po zatuchlé místnosti, kde bylo plno krámů. Došel k nějaké truhle a smetl z ní značnou vrstvu prachu. Otevřel jí a vyndal nějakou malou modrou knížečku, s mírným smutným úsměvem se na ní zadíval a podal mi jí. Vzal jsem si jí od něj a nechápavě se na něj podíval.
"Otevři ho." Popostrčil mě a já nervózně deník otevřel.
Nemohl jsem uvěřit svým vlastním očím, hned na první stránce ležela fotka. Byl jsem na ní já a Sasuke mě objímal kolem ramen. Zalapal jsem po dechu a vzal fotku do ruky. Hleděl jsem na ní jako na zjevení a nemohl uvěřit tomu, že je vážně pravda to, že jsme se Sasukem znali. Pohladil jsem Sasukeho tvář a zavřel oči.
"Jsi v pořádku?" Zeptal se mě Itachi a já oči otevřel.
"Jo." Povzdychl jsem si a začal deníkem listovat.
Zarazila mě jedna stránka, a tak jsem se začetl.
10. Října 1989
Dnes jsem procházel se svou partou parkem, a jako vždy jsme se bavili posmíváním se různým ubožákům kolem. Najednou můj pohled upoutal blonďatý kluk, který se bavil s nějakou starou paní a přitom jí podpíral.
"Trénuješ na důchod, nebo doufáš, že po její smrti něco zdědíš?!" Zakřičel jsem na něj s úšklebkem a kluci z party se také šklebili.
Zdvihl svou hlavu a otočil se mým směrem, zalapal jsem po dechu, když mě probodl pár modrých očí. Nevěděl jsem, co mě na nich tak zaujalo, ale když se zamračil, zhluboka jsem polkl.
"Všímej si svých věcí." Odvětil v klidu a pomáhal jí dál.
Nevím proč, ale poslechl jsem ho.
Když jsem zacházel za roh, do někoho jsem vrazil, k mému překvapení to byl opět on, a když se na mě znovu zadíval tím svým pronikavým pohledem, projelo mnou příjemné mravenčení. Pomohl jsem mu sesbírat dárky, které mu vypadly z rukou. Ani jsem nevěděl proč, ale omluvil se a zeptal se pro koho je všechny má, odvětil, že má dnes narozeniny, a pak zmizel. Nevím proč o něm dnes píšu, ale něco mě na něm upoutalo a já se nemůžu zbavit jeho obrazu, který vidím, když zavřu oči. Asi mi začíná pěkně hrabat.
"Takže my se poznali na mé narozeniny?" Proběhlo mi hlavou a zalistoval jsem dál, nalistoval jsem deník na poslední stránku.
12. Prosince 1989
Dnes má Naruto přijít k nám domů. Naši jsou pryč a já zůstal doma s tím, že mi je špatně. Těžko se dá věřit tomu, že jsem se tak změnil od té doby, co jsem ho poznal, ale je to tak. Dnes se mu přiznám, že ho miluji, dnes zjistím, jestli to i on cítí stejně. Nepopírám, že po něm toužím nejen psychicky, ale i fyzicky. Nechci ho však do ničeho nutit, na to ho až moc miluju a nechci o něj přijít, bez něj si svůj život už asi ani nedokážu představit. Ó právě zvoní zvonek, to bude zřejmě on. No nic deníku, pro dnešek se s tebou loučím.
Přečetl jsem si pár posledních řádků, pousmál se a z oka mi ukápla slza, kterou jsem prostě nedokázal zadržet.
"Ten poslední zápis, to bylo…" Zeptal jsem se a nedokázal to doříct.
"Ano den před tím, než se stala ta nehoda. Další den bylo třináctého, ironií je, že to byl pátek, který se jim stal osudným." Prohrábl si vlasy a snažil se uklidnit. "Jediné nechápu, jsi snad anděl Naruto? Hledáš svou minulost?" Zeptal se mě a upřeně se na mě zadíval.
"To je tajemství." Pousmál jsem se. "A ne, hledal jsem tu Sasukeho."
"Už musím jít, děkuji za všechno." Rozloučil jsem se s ním, ale ještě u dveří od půdy zastavil. "Mohl bych si ten deník vzít?" Otočil jsem se na něj s prosbou v očích.
"Je tvůj, myslím si, že ti právem patří." S úsměvem mi ho podal, a já pak odešel.
Jel jsem opět zpátky domů vlakem a hypnotizoval jeho deník na svém klíně. Pohladil jsem malou knížečku po hřbetu a s povzdychem se do něj opět začetl.
Vykradli jsme opět jeden z obchodů a utíkali pryč. Najednou se za námi však ozval něčí hlas. Když jsme se otočili, dost mě pohled na toho člověka, na kterého jsme právě hleděli, zarazil. Stál tam opět ten blonďatý kluk. Kluci z party mu začali vyhrožovat, že jestli okamžitě nevypadne, dostane nakládačku, on se však nedal a nebojácně se jim postavil, začínal jsem o něj mít strach. Začal se s nimi prát a zřejmě by i vyhrál, kdyby se k němu Liam nepřiplížil zezadu a neférově ho nepraštil do zátylku. Když do něj párkrát kopli, už jsem to nemohl vydržet a skočil před něj. Postavil jsem se před něj v obranné pozici, a tak ho zachránil a svou partu zradil. Když jsem je vyřídil, pomohl jsem mu na nohy a odvedl ho domů.
17. Října 1989
Ráno jsem čekal před jeho domem. Nevěděl jsem, proč to dělám, a proč jsem tak nervózní, ale chtěl jsem ho znovu vidět. Asi po deseti minutách mého čekání se dveře otevřely a on vyšel ven. Zadíval se na mě tázavým pohledem, a zeptal se, co potřebuju. Odpověď jsem neznal, a tak jsem jen mlčel. K mému štěstí mi řekl, že si jde zrovna zaběhat a jestli nechci jít s ním. Probíhali jsme parkem, ve kterém jsem ho poprvé spatřil a při tom jsme si povídali. Musel jsem uznat, že má skvělou kondičku. Připadal mi dokonalý, krásný úsměv, pronikavé modré oči a ta jeho vypracovaná postava, zamlouvá se mi čím dál víc a já už se tomu prostě nedokážu bránit. Nevím, co budu dělat, ani jestli mě kvůli tomu nezavrhne, ale vím, že mi i jen po pár hodinách, dokázal narušit a změnit můj dosavadní život. Dnes jsem poznal, jak snadné je se zamilovat.
"Sasuke." Zašeptal jsem a četl dál, další zápis byl až o týden později.
24. Října 1989
Dnes se cítím tak šťastně a tento zápis píšu s upřímným a blaženým úsměvem na rtech. Dnes jsem ho poprvé políbil. Za začátku sice vůbec nijak nereagoval, a když jsem se od něj odtrhl, zadíval jsem se na něj s obavou v očích. K mé úlevě v těch jeho se nacházelo pouze překvapení a ne odpor, či samotná nenávist. Ještě chvíli jsme se dívali vzájemně do očí, a potom jsem se k němu sklonil znovu. Tentokrát se k mé radosti zapojil i on a já si tak užíval ty jeho sladké rty a hravý jazyk, kterým pobízel ten můj. Musím se přiznat, že lepší polibek, jak od něj, jsem nikdy nezažil. Chvěl jsem se při něm jako osika a cítil neuvěřitelný nával štěstí. Začal jsem si uvědomovat, co k němu doopravdy cítím a stačily mi k tomuto zjištění pouhé dva týdny. Pouhé dva týdny jsem ho znal a změnil se mi celý můj život. Rád jsem byl v jeho blízkosti, cítil jeho sladkou vanilkovou vůni a pozoroval jiskřičky v jeho nádherných modrých očích a hladil jeho zlatavé vlasy. Vypadal jako anděl, který vstoupil do mého života jen proto, aby mě zachránil, aby mě vykoupil z mých hříchů.
Po přečtení tohoto zápisu, jsem posmutněl ještě víc. Moc dobře jsem si uvědomoval, jaká je přítomnost, jaký je rok 2009, ve kterém teď žiju, kdo jsem a kdo je Sasuke. Uvědomoval jsem si, že je Sasuke zpět u Orochimara a stále jsem nevěděl, jak ho zachránit. Připadal jsem si neschopný, připadal jsem si k ničemu. Povzdechl jsem si a deník zaklapl. Zaplavily mě vzpomínky na mé zážitky se Sasukem v přítomnosti a litoval, že si na svůj lidský život vůbec nepamatuji.
Domů jsem dorazil až pozdě večer. Unaveně jsem se svalil na postel a svým pohledem skenoval namodralý strop mé ložnice.
"Jak jé možné, že se momentálně nenacházím v nekonečném prostoru nicoty?" Napadlo mě, když jsem si uvědomil, že jsem se dozvěděl něco o své minulosti.
"Protože jsi na svou minulost narazil náhodou." Zjevila se mi v hlavě Tsunade.
"Tsunade sama." Zalapal jsem po dechu.
"Dlouho jsme se neviděli Naruto kun." Odpověděla s úšklebkem.
"Ale, co-co tu děláte?" Vykoktal jsem a vytřeštil na ní oči.
"Přestalo se mi líbit, jaký život teď v lidském světě vedeš, co všechno se stalo, a co ses dozvěděl." Zamračila se. "Ale zřejmě to byl tvůj osud, zřejmě se to tak prostě mělo stát a já tomu nemohla a nemůžu zabránit." Povzdychla si.
"Co po mně tedy chcete?" Nechápal jsem, kam tím míří.
"Přišla jsem ti oznámit, že máš mou podporu a něco víc ti prozradit k tvé smrti, i když je to proti pravidlům." Nemohl jsem uvěřit tomu, co od ní slyším. "Chceš to tedy slyšet?" Zeptala se mě s úsměvem a já jen němě přikývl.
"Jak už víš, zemřel jsi při autonehodě se Sasukem. Tenkrát auto, ve kterém jste seděli, dostalo smyk na zledovatělém povrchu a mladý Uchiha nevybral zatáčku a vaše auto nabouralo do stromu. Ty jsi zemřel během pěti minut, ale Sasuke žil ještě čtvrt hodiny. Vyčítal si, že jsi mrtvý, dával si to za vinu. Ještě se mu podařilo naposledy tě se slzami v očích políbit, než si ho vzala chladná náruč smrti." Dořekla a já zrychleně oddychoval.
"Ale proč se z něj stal anděl temnoty? Já chápu, že před mým vstupem do jeho života provedl spoustu špatných věcí, ale potom, potom z něj musel být dobrý člověk." Zakroutil jsem nevěřícně hlavou a chytil se za spánky.
"To ano Naruto, ale přemýšlej, přemýšlej o tom, proč jsme ho nepřivítali mezi nás."
Ať jsem přemýšlel, jak jsem chtěl, nic mě nenapadalo, a tak jsem na ní jen nechápavě hleděl.
"Nikdo mu neodpustil, a tak to nedokázal ani on sám. Když umíral, měl výčitky svědomí, věřil, že je to jeho vina, že jsi zemřel, věřil, že je jeho vina, že zabil člověka, kterého miloval. Nedokázal si to odpustit a ty už jsi nežil, aby si mu mohl odpustit ty sám. Proto je z něj anděl temnoty, proto se v něm teď míchají jeho dvě stránky, stránka zla a dobra."
"Vylez, ať jsi, kdo jsi!" Zavrčel jsem do jeho ticha.
"Dobré ráno Naruto kun." Uslyšel jsem slizský táhlý hlas, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech.
Ještě jsem spatřil bílou tvář lemovanou dlouhými černými vlasy, a pak už jsem byl jen obklopen tmou a o ničem nevěděl.





první koment? No nevim, uvidíme, jsu číst ^^