10.Část: Déšť
"Miluji tě." Zopakoval a já se od něj vyděšeně odtrhl.
"To-to je dost blbý vtip Sasuke, jestli si myslíš, že tímhle mě dostaneš do postele, tak se šeredně pleteš!" Zakroutil jsem nevěřícně hlavou a utekl pryč ze třídy, v tu chvíli mi bylo jedno, jestli budu po škole třeba i dokonce života, chtěl jsem být od něj dál.
Začal jsem se utápět v jeho očích a mou duši začala naplňovat beznaděj. Nevěděl jsem, kde se vzala, ale čím víc jsem si uvědomoval, že člověk sedící přede mnou, mnou opovrhuje a snaží se mi vyhýbat, že jsem mu ublížil, rostla. Připadal jsem si bez něj tak prázdný, tak neúplný, v tu chvíli jsem ho potřeboval cítit u sebe, dotýkat se ho, chtěl jsem ho políbit, musel jsem cítit jeho blízkost. Bezmyšlenkovitě jsem ho strhl na stůl a začal ho líbat na krku, bránil se, ale já to ignoroval, byl jsem mimo. Když mě od sebe po chvilce odstrčil, cítil jsem se ještě víc prázdný, bylo mi to hrozně líto. V tu chvíli jsem pocítil, jak mě pálí oči a o vteřinu později mi z nich začaly stékat slzy. Na jeho tváři se zračil překvapený výraz, i já sám jsem byl svou reakcí překvapený, ale teď jsem nebyl schopný přestat, byl jsem úplně rozhozený. Rychle jsem ho objal a vyslovil dvě slova, o kterých jsem si myslel, že je nikdy nevyslovím, nebo alespoň ne vážně.
"Miluji tě." Řekl jsem a stále ho objímal.
"Co-cože?" Vykoktal ze sebe nahlas a já mu je zopakoval.
Jeho reakce mě nijak nepřekvapila, ale i přesto mě dost ranila. Nevěřil tomu a já se mu nedivil. Utekl pryč ze třídy a já se vyjeveně posadil na židli. S hlasitým povzdechem jsem si třel ukazováčky spánky a přemýšlel o tom, co jsem mu právě řekl. V tu chvíli, co jsem ta dvě slova vyslovil, jsem cítil, jak mé již dávno ledové srdce taje, cítil jsem v něm až nesnesitelný, a přitom příjemný žár.
"No tak Sasuke, vzpamatuj se, vždyť není možné, aby ses zamiloval!" Vykřikl jsem a měl chuť něčím pořádně praštit, asi by se tak stalo, kdyby nepřišel Kakashi.
"Kde je Naruto?" Zeptal se a rozhlížel se po třídě.
"Bylo mu špatně, dokonce i zvracel, musel jít domů, mám ho u Vás omluvit." Zalhal jsem.
Měl jsem chuť mu říct, že prostě odešel a on by byl po škole hodně dlouho, ale prostě jsem to nedokázal, něco uvnitř mě mi v tom bránilo.
"Aha, tak ať zítra donese omluvenku." Odvětil jen Kakashi, a pak mě taky pustil domů.
Když jsem tam dorazil, naštvaně jsem práskl dveřmi a mrskl klíči o protější zeď. Vzal jsem jednu ze židlí a vzteky s ní praštil o zeď, mlátil jsem s ní tak dlouho, dokud z ní nezbyly jen třísky. Celý jsem se třásl a znovu se rozbrečel, dopadl jsem na kolena a rozdýchával se.
Doběhl jsem domů a hned za dveřmi se slzami v očích se sesul podél nich na zem. Přitáhl jsem si kolena k bradě a plakal.
"Proč jsi mi řekl něco takového Sasuke? Proč? Když to není pravda?"Šeptal jsem mezi vzlyky do ticha předsíně. "Jak rád bych ti ty slova věřil, ale copak můžu? Jsi andělem temnoty, jsi dobrým lhářem z povolání, tak proč je ve mně stále ta jiskřička naděje, že to nebyla lež?"
"Miluju tě Sasuke, proto." Odpověděl jsem si sám a zabořil hlavu více do kolen.
Seděl jsem tam na zemi ještě asi dvě hodiny, než jsem se alespoň trochu vzchopil. Vstal jsem a zamířil do koupelny. Stoupl jsem si před zrcadlo a zadíval se na své unavené oči, které byly celé zarudlé. Opláchl jsem se, opřel se rukama o umyvadlo a stále jsem pozoroval svůj odraz.
"Nesmíš to vzdát Naruto, nezapomínej, proč tu vlastně jsi, co je tvým úkolem." Přikázal jsem sám sobě, odvrátil od sebe pohled a otřel si ručníkem obličej.
Když jsem vyšel z koupelny, zadíval jsem se do kuchyně. Na jídlo jsem však teď neměl ani to sebemenší pomyšlení, a tak jsem se rovnou vydal do ložnice, kde jsem si ještě v oblečení lehl a zavřel oči. Velkou únavou jsem k mému úžasu rychle usnul.
Stále jsem tam klečel a nepřítomně zíral před sebe. Hlavou se mi točily myšlenky o blonďatém, modrookém andělovi světla.
"Proč? Proč zrovna on?" Praštil jsem pěstí do podlahy. "Jak jsem se mohl krucinál zamilovat? Vždyť já nemám city. Možná tak můžu cítit nenávist, touhu, vášeň, zlost, zlobu, pýchu, závist, ale lásku?" Nechápal jsem to, andělé temnoty nemají ty sladké a hřejivé city, nemají nikoho rádi, nenávidí se i mezi sebou navzájem.
Jak je tedy možné, že mé city takové jsou? Navíc bolí s takovou intenzitou, že si myslím, že mě zničí. Pomalu jsem vstal a lehl si na postel, zavřel jsem oči a viděl před sebou jeho tvář. Zářící krásné modré oči, lesknoucí se blond vlasy, zářivý šťastný úsměv a ve svých představách, jsem cítil i jeho jemnou vanilkovou vůni. Ten obraz byl dokonalý, avšak i přesto jsem cítil tu samotu a jeho opovrhování, nejhorší z toho však byla bolest, bolest z jeho nenávisti a nedůvěry vůči mně.
"Mohl jsem si myslet, že lže." Prolétlo mi hlavou smutně.
Jeho oči se do mě vpíjely jako inkoust do papíru. Cítil jsem se nesvůj, a tak jsem raději svůj pohled stočil opět k oknu a dál nechával větřík, aby si hrál s mými vlasy. Zhluboka jsem dýchal a snažil se vyhnat si z hlavy myšlenky, které se opět točily kolem něho.
Tento den se táhl až mučivě pomalu. Bylo pro mě utrpení se od něj držet dál, nedívat se na něj, ignorovat ho. Věděl jsem, že takhle to dál nejde.
"Buď ho o svých citech přesvědčím, nebo na něj budu muset prostě zapomenout." Pomyslel jsem si, a pak si smutně povzdychl. "Ale to je nemožné."
Spustil se déšť. Po škole všichni vybíhali s křikem z budovy, deštníky, či tašky nad hlavou a kolem se ozývaly šplouchavé zvuky dopadajících nohou do kaluží. Šel jsem pomalým krokem a vnímal ty zvuky kolem sebe, i přesto jakoby všechno ztichlo, byl naprostý klid. Bylo mi jedno, že jsem celý promočený, ten déšť mi byl příjemný, byl tak uklidňující. Mé myšlenky volně plynuly a i přesto jakoby neexistovaly, při tom dešti prostě neexistovalo nic kolem, jen ten uklidňující klid. Zašel jsem za roh a vrátil se do reality, když jsem do někoho vrazil.
"O-omlouvám se." Vyhrkl jsem a zadíval se na dotyčnou osobu.
"Je to jako první den ve škole." Řekl s úšklebkem a přitom mě držel za ramena.
"Gomenasai, už musím jít." Chtěl jsem co nejrychleji zmizet.
"Copak? Bojíš se mě?" Povytáhl tázavě obočí a chytil mě o trochu silněji.
"Co po mě chceš Sasuke? Znovu se mi vysmívat, znovu mi chceš lhát, abys mě dostal?" Vykřikl jsem.
"Naruto, ale já ti nelhal, myslel jsem to vážně." Povzdychl si a já zahlédl v jeho očích smutek?
"Myslíš, že ti to budu věřit? Proč si se mnou tak zahráváš?" Nevydržel jsem to a do očí mi vhrkly slzy, bylo to už na mě moc.
Bylo pro mě překvapení, když do mě vrazil, ale zaplavila mě taková vlna štěstí, když byl opět u mě. Stále mi však nechtěl věřit, začínal jsem být v koncích, už jsem nevěděl co dělat, ale když se rozbrečel, objevila se ve mně jiskřička naděje.
Sklonil jsem se k němu a políbil ho, ošil se a snažil se mě odtrhnout, když to nezabíralo, bušil do mě pěstmi. Odtáhl jsem se a zadíval se mu přímo do očí, i když to pro mě bylo těžké a ještě jsem si přitom připadal jako hlupák, znovu jsem to vyslovil.
"Miluju tě Naruto, miluju tě." Snažil jsem se, aby to vyšlo co nejvíce ze srdce, aby to znělo co nejvíc věrohodně.
Vyslovil to znovu, díval se mi přímo do očí a znělo to upřímně, nemohl jsem tomu uvěřit.
Když se ke mně znovu sklonil a políbil mě, nebyl jsem schopný se bránit. Byl jsem na konci svých sil a podlehl mu, zapojil se do polibku a užíval si té kouzelné chvíle. Kolem nás padaly kapky vody a dopadaly na naše rozpálené tváře. Nechtěl jsem, aby tahle chvíle někdy skončila.





super ^^ a teď rychle pokráčko ^^