"Co je zase Tobi?" Zavrčel nevrle Deidara.
"Našel jsem nějakého blonďatého chlapce, je pomlácený a v bezvědomí, můžu si ho nechat?" Zaprosil Tobi.
"Ani náhodou, žádnýho spratka sem tahat nebudeš, ani když je pomlácený, přeci nejsme nemocnice." Zamračil se Deidara.
"Ale senpai on je tak roztomilý a jaké má krásné oči, prosím, vůbec nebudete vědět, že je tady, Deidaro senpai." Tahal ho za jeho akatsuki plášť.
"Mě se na to neptej, jdi se zeptat Peina, tohle je jeho organizace." Povzdychl si Deidara a snažil se uklidnit. "A pusť mi ten plášť!" Vytrhl se mu a zmizel.
"Peine senpai, Peine senpai!" Rozrazil nadšeně dveře jeho pracovny.
"Co chceš Tobi?" Zeptal se chladně.
"Našel jsem nějakého blonďatého chlapce, je pomlácený a v bezvědomí, můžu si ho nechat?" Zeptal se stejně, jako předtím Deidary.
"Ne." Odsekl Pein.
"Ale kdybyste ho viděl, je tak hezký a ty oči sou kouzelné." Škemral Tobi.
"Řekl jsem ne!" Zahřměl Pein, až se Tobi přikrčil, ale nevzdával se.
"Peine senpai prosíím." Škemral dál.
Tobi v tom přemlouvání pokračoval ještě asi dalších deset minut, dokud mu to vztekle Pein konečně nepovolil.
"Děkuju Peine senpai!" Vykřikl Tobi a skočil mu kolem krku.
"Slez ze mě Tobi!" Přikázal naštvaně.
"Gomenasai senpai." Špitl jen s úsměvem a vyběhl rychlostí blesku ven.
Pein praštil hlavou o stůl.
"Doufám, že toho nebudu litovat." Povzdychl si.
Tobi doběhl na místo, kde našel zraněného chlapce, vzal ho do náruče a rychle se s ním vydal zpět do skrýše. Potom ho položil opatrně na svou postel, sundal z něj všechnu vrchní část oblečení a začal ho ošetřovat.
"To by mě zajímalo, kdo ho mohl takhle zřídit." Pomyslel si Tobi a zamyšleně se poškrábal na hlavě.
Trvalo čtyři dny, než se chlapec probral a celou tu dobu se o něj Tobi staral.
Blonďáček zatřepotal víčky a odhalil tak ty krásné modré oči. Rozhlédl se kolem, ale vůbec to místo nepoznával.
"Kde, kde to jsem?" Zachraptil do ticha pokoje, v krku měl úplně vyschnuto a měl hlad.
"U mě." Ozvalo se jásavě ode dveří a do pokoje vešel muž s oranžovou maskou na tváři a černým pláštěm s červenými obláčky.
"Kdo jsi?" Zeptal se blonďáček a chytil se za hlavu, která ho příšerně bolela.
"Mé jméno je Tobi a jsem členem Akatsuki, a kdo jsi ty?" Zeptal se.
"Akatsuki? To mi něco říká." Zašeptal blonďáček a snažil se vzpomenout si, ale hlavou mu projela další vlna bolesti. "A nevím, kdo jsem." Sklopil oči a skenoval jimi přikrývku.
"Asi trpíš ztrátou paměti." Podotkl Tobi. "To nevadí, alespoň nebudeš chtít jít odejít."
Naruto se na něj jen zaraženě hleděl.
"Co se mi vůbec stalo?" Zeptal se blonďáček po chvilce ticha.
"A proč si mi pomohl, když mě vůbec neznáš?"Vyslovil další otázku.
"Protože se mi líbíš, podívej se na sebe." Odvětil přívětivě Tobi a podal mu zrcátko.
Naruto se do něj zadíval, musel si přiznat, že nevypadá špatně, blonďaté vlasy a krásné modré oči mu dávaly až andělský kontrast, avšak svou tvář nepoznával, byla mu povědomá, ale to bylo vše.
"Tak co? Vzpomněl sis?" Zeptal se Tobi a přisedl si k němu na postel.
Blonďáček však jen zakroutil smutně hlavou, zapomněl úplně vše, nevěděl kdo je, ani odkud je, nevěděl o svém životě nic. Z jeho myšlenek ho vytrhlo hlasité zakručení v břiše. Tobi se rozchechtal.
"Musíš mít velký hlad, přeci jen si čtyři dny nic nejedl, chvilku počkej, hned ti něco přinesu." Vstal a vydal se ke dveřím.
"Tobi? Nechci otravovat, ale mohl bych tě poprosit i o nějakou sklenici vody?" Zeptal se zdvořile Naruto.
"Hai, žádný problém." Odpověděl mile.
Po chvilce se Tobi vrátil. Nesl tác s jídlem, džbánem s vodou a prázdnou sklenicí. Položil to vše vedle Naruta na noční stolek. Naruto se po tácu natáhl, ale jakmile ho zvedl, musel ho znovu položit, jak se mu bolestí zatřásly ruce.
"Musí tě to asi hodně bolet, ukaž, nakrmím tě."
Vzal si talíř do rukou, opět si k němu přisedl a pomalu ho krmil, když to Naurto všechno snědl, natáhl k němu Tobi ruku a ukazováčkem přejel po koutku jeho úst, blonďáček se pod tím dotekem mírně zachvěl, bylo mu to příjemné.
"Měl jsi tam drobek." Řekl Tobi, nepřestávajíc mu koutek třít, pak rozevřel svou dlaň a pohladil jí blonďáčka po tváři. Naruto mírně zrudl.
"Jsi tak krásný." Zašeptal fascinovaně Tobi.
Sundal si svou masku a naklonil se k vyjevenému blonďáčkovi. Nejprve se jemně otřel svými rty o ty jeho, a pak ho políbil. Blonďáček jakoby zdřevěněl a zíral před sebe s vytřeštěnýma očima. Tobi se od něj odtáhl.
"Promiň, nevím, co to do mě vjelo." Řekl smutně a chystal se k odchodu.
"Počkej." Zastavila ho Narutova ruka, která ho chytla za tu jeho. "Neodcházej." Zaprosil Naruto, stáhl ho zpět k sobě a tentokrát zahájil polibek sám.
Tobi se ihned zapojil a výsledkem byl vášnivý polibek a hra dvou jazyků. Odtrhli se od sebe a zhluboka dýchali, avšak na to se hned opět jejich rty spojily a pokračovaly v tom, co začaly.
"To bylo nádherné." Vypískl jásavě Tobi, když vedle sebe leželi nazí, Naruto natisklí k němu zády a hladil Tobiho po ruce.
"Jo." Vydechl Naruto, vyčerpaně zavřel oči, obrátil se k Tobimu čelem a usnul.
Tobi
ho se zájmem pozoroval a hladil ho ve vlasech, bylo mu jedno, že se právě vyspal s někým se stejným pohlavím, byl šťastný, že Naruta našel. Kdyby jen tak věděl, s kým to vlastně spal.
"Tobi?" Zaťukal na dveře a vešel do pokoje.
"Hm?" Otevřel oči a zívl, příchozí mu však nemohl vidět do tváře, protože jí měl přikrytou dekou.
"Máš jít co nejdříve za Peinem." Oznámil mu Itachi.
Tobi co nejrychleji vstal, stál zády k Uchihovi, a jako první si nasadil opět svou masku.
"On spí nahý?" Podivil se v duchu Itachi, když viděl Tobiho zadek.
Tobi se co nejrychleji oblékl a zmizel pryč.
Itachi se zadíval směrem k posteli, všiml si, jak se tam něco pohnulo.
"On tu měl nějakou ženskou?" Vydechl tiše překvapeně a zamířil k posteli.
To co viděl, ho nadmíru překvapilo.
Tobi tam neměl ženskou, nýbrž kluka a ještě k tomu…
"Naruto?" Podivil se Itachi. "Tak tohle musím říct, co nejdříve Peinovi." Rozhodl se a vyběhl z pokoje ven.
"Tobi ty jsi takový hlupák!" Křičel nějaký hlas na chodbě tak hlasitě, až to Naruta vzbudilo. "Přestaň mě už konečně otravovat!" Zakřičel ten hlas znovu a rázem na to, někdo vstoupil naštvaně do pokoje a bouchl dveřmi.
Blonďáček otočil tím směrem hlavu a viděl Tobiho jak svírá naštvaně pěsti a snaží se uklidnit.
"No tak klid Madaro, hraj dál svou hru." Slyšel ho šeptat.
"Madara? Kdo je Madara?" Pomyslel si blonďáček a díval se dál jeho směrem.
"Á tak ty už jsi vzhůru?" Podivil se zaraženě.
"Hai, ta hádka venku mě probudila, proč ti to tam tak někdo nadával?" Zeptal se zvědavě.
"To byl jen můj senpai, nadává mi skoro pořád, začínám toho mít plné zuby, nebaví mě být šaškem Akatsuki." Zavrčel tak, až to Naruta překvapilo, Tobi se mu zdál včera tak milý a tohle nebylo milé chování.
"Tak proč jím jsi? Vždyť mě se nezdáš být hloupý." Odvětil Naruto.
"Děkuji a máš pravdu, nejsem hloupý, jen si na hloupého hraji, ale neptej se proč, mám k tomu prostě své důvody." Řekl tajemně.
"Ale to teď není podstatné Naruto, musíš pryč."
"Jak jsi mi to řekl? Naruto?" Vydechl blonďáček, projela mu hlavou ukrutná bolest a v tu chvíli se mu všechno začalo vybavovat.
"Děje se něco?" Zeptal se Tobi, a pak si uvědomil, že mu vlastně řekl jménem.
"Já jsem Naruto Uzumaki, a ty-ty jsi členem Akatsuki a chcete Kyubiho." Uvědomil si vyděšeně.
"Ano, ale pomůžu ti utéct, oni nevědí, že vím, že jsem zjistil, že jsi jinchuuriky, odnesu tě do bezpečí, rychle se oblékni." Přikázal Tobi.
Naruto se rychle oblékl a Tobi ho vzal do náruče, kolem místa, kde stáli, se pak zdvihl oblak kouře a oni byli na úplně jiném místě, daleko od skrýše.
"Vydej se směrem doprava a do hodiny bys měl být ve své vesnici." Řekl Tobi a stále ho držel v náručí, naposledy ho políbil, a pak ho postavil na zem.
"Sbohem Uzumaki Naruto, doufám, že to není naposledy, co se vidíme." Poslal mu vzdušný polibek a zmizel.
Naruto se za toku svých zmatených myšlenek rozeběhl domů.
"Proč mě nechal jít? Já-já se s ním vyspal! A kdo je Madara?" Běželo mu hlavou.
"Kde je!" Rozrazily se dveře, ve kterých stál Pein a za ním i zbytek Akatsuki.
Rozhlédli se po pokoji, ale uviděli jen Tobiho sedícího na posteli, jak pláče.
"On-on u-utekl, j-je pryč." Vzlykal Tobi.
Všichni na něj zaraženě hleděli, chvilku o tom pochybovali, ale Tobiho slzy je přesvědčily, a tak jen nasupeně odešli.
Když byli všichni pryč, lehl si Tobi v klidu na postel, otřel si falešné slzy a s úšklebkem pod maskou se jim vysmíval, jak je doběhl.
"Někdy se zase uvidíme, Naruto." Zašeptal spokojeně do ticha pokoje.





fíííííííííí tak to bylo zajímavý. Nejvíce se mi líbila věta: "Našel jsem nějakého blonďatého chlapce, je pomlácený a v bezvědomí, můžu si ho nechat?" ...jo přesně můžu si naruta nechat??