close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Když bratr poručí

24. dubna 2009 v 20:29 | terkic |  Povídky na přání
Nejdříve se chci omluvit Klapče, že jí teď tak ošklivě přeskakuju, ale nejdříve musím zkouknout ten seriálek a začnu s tím asi zítra, samozřejmě, že až příjde řada napíšu i tu povídku, co jsi chtěla jako náhradní, pro má sbénka všechno:) teď tahle povídka je pro mé drahé sbénko suzu-chan, která má moc krásné povídky:) je to na pár Ritsuka/Soubi, no nevím jestli je to podle tvých představ, ale snažila jsem se a bohužel víc už ze svého mozku nedostanu:( snad se ti to bude líbit a ostatním, co si to přečtou taky:)

Když bratr poručí

Vycházel ze školy, kolem něj rozpustile poskakovala jeho kamarádka Yuiko, která mu stále vesele něco žvatlala, a on se jen lehce usmíval. Jeho pozornost padla na muže s dlouhými světlými vlasy, který si právě zapaloval jednu ze svých cigaret. Miloval ho už od svých dvanácti let, teď mu bylo sedmnáct a za celých těch pět let mu to nikdy nepřiznal, nechával se jím líbat, i když si při tom stále hrál na netykavku, jako když byl mladší a navíc mezi nimi k ničemu víc nedošlo, vše bylo stále při starém. Jeho úsměv se více rozšířil a zamířil k němu.
"Kolikrát jsem ti říkal, ať před školou nekouříš?" Řekl s úšklebkem, vytáhl mu cigaretu a zadupal jí do země.
Soubi jen mírně pokrčil rameny a přitáhl si ho k sobě. Jejich rty se spojily, jako už tolikrát a jako už tolikrát sebou začal Ritsuka vrtět a odstrkovat ho od sebe. Yuiko si už sice zvykla na to, že jsou pár, ale i po těch letech jí to bolelo, prostě nějak na Ritsuku nemohla přestat myslet. Když se Soubi konečně odtrhl, zaplavila ho vlna nadávek od úplně rudého Aoyagiho, on to jen dál s úsměvem na tváři pozoroval a díval se, jak se jeho malý miláček opět uklidňuje a nabírá zase svou všední barvu. Ruku v ruce se vydali do nedalekého parku, kde tvořili jak Ritsuka rád říkal vzpomínky. Toho odpoledne nafotili spousty fotek, celkem dost se nasmáli, a pak Soubi vyprovodil Ritsuku domů. Ritsuka slyšel opět nadávat a vztekat se svou matku, proto se raději potichoučku vydal do svého pokoje, zavřel za sebou tiše své dveře a posadil se k počítači, prohlížel si nově udělané fotky, a potom ty, které mu zanechal bratr. Přemýšlel při tom o věcech, které mu stále unikaly, a o kterých mu Soubi nechtěl nic říct, teď když na něj znovu v této souvislosti pomyslel, začal znovu jako vždy přemýšlet o něm. Přemýšlel, jak se mu má vyjádřit, bylo pro něj abnormálně těžké vyslovit ta dvě jednoduchá slova, která tolik znamenala.
Soubi je vyslovoval s takovou lehkostí, musel se uchechtnout, když si uvědomil, jak divné bylo, že se někdo jako je Soubi mohl líbat a vyznávat lásku tehdy dvanáctiletému klukovi.

Sešel mlčky dolů na matčino zavolání k večeři. Pustil se bez jakéhokoliv odporování do jídla, snažil se chovat k matce mile, stačilo jen slůvko jakéhokoliv odporu a ona se po něm ohnala svou dlaní, nevěděla o sobě a chovala se jako šílená. Dnes prožil naštěstí večeři plnou klidu, a poté se vydal zpět do svého pokoje. Ulehl na postel a zkontroloval mobil, na displeji nenašel žádnou zprávu, a tak si povzdychl.
"Copak, jsi smutný, že jsem ti žádnou zprávu nezanechal?" Zeptal se ho známý hlas z balkónu a bylo v něm slyšet mírnou radost.
"Co tady děláš?" Vytřeštil oči Ritsuka a díval se na svého přítele, jak se přibližuje pomalými kroky a sedá si k němu na postel.
"Stýskalo se mi." Řekl jen a objal stále vyjeveného Ritsuku.
Dlouho si povídali, a pak ho začal Soubi najednou z ničeho nic lechtat.
"Nee, nech toho." Smál se Aoyagi a snažil se potlačit co nejvíce svůj hlas, nechtěl, aby jeho matka zjistila, že tu někdo je a už vůbec ne, že tím někým je Soubi.
Když konečně k Ritsukově velké úlevě Agatsuma přestal, byl Aoyagi pěkně udýchaný a vysmátý, dívali se vzájemně do očí, dokud tento kontakt Soubi neukončil, sklonil se k Ritsukovi a věnoval mu vášnivý polibek, chlapec se zapojil a tohoto polibku si velice užíval. Soubi mu pomalu zajel pod tričko a svými dotyky laskal jeho hruď, zarazilo ho překvapení, že se Ritsuka nebrání tak jako vždy, v duchu se pousmál a tričko z něj sundal. Přejel po obnažené hrudi ukazováčkem a cítil její jemnost a hřejivé teplo, sklonil se k ní a začal jí zasypávat polibky, slyšel jak pod ním Aoyagi vzdychá, konečně nastala situace, kterou si celých těch dlouhých pět let představoval a stále tomu nemohl věřit. Přestal ho laskat a zadíval se mu do očí, které teď byly zastřeny touhou. Ritsuka se pomalu posadil a roztřesenýma rukama rozepínal Soubimu knoflíčky košile, kterou měl na sobě. Když byly všechny knoflíčky rozepnuté, přitiskl se svými ústy a následně i jazykem na Soubiho rozpálenou kůži, jemnými a trochu nejistými polibky se jí začal věnovat. Z Agatsumových úst, povytáhlých do úsměvu vyšel slabý sten, což dodávalo mírně se třesoucímu Ritsukovi trochu odvahy a jeho polibky se stávaly jistějšími.
Soubi si sice polibků užíval, hlavně když mu Ritsuka jemně kroužil svým jazýčkem kolem bradavek, ale chtěl to trochu urychlit, vždyť na tuhle chvíli čekal tak dlouho a jeho by těch pár minut navíc už asi zabilo. Pomalu zase Ritsuku položil na postel, sundal z něj kalhoty a zadíval se na něj. Chlapec, jakoby pochopil, mírně kývl a už byl i bez trenek, mírně zrudl a čekal, co bude dál. Soubi si olízl toužebně rty a sklonil hlavu k jeho klínu, vzal ho do úst a s úsměvem pozoroval slastí zavřené oči a zarývající se prsty do postele svého milence. Začal pohybovat svou hlavou nahoru a dolů a odezvou na tyto pohyby mu byly slastné steny. Ritsuka cítil další a další návaly slasti, cítil se jako v extázi, bylo to pro něj tak nádherné, ale to co přišlo potom, bylo ještě lepší, s úlevou vyvrcholil do Soubiho úst a zhluboka oddychoval. Agatsuma se pousmál, polkl, sklonil se k němu a políbil ho na ucho.
"Ještě není konec." Zašeptal toužebně.
Ritsuka polkl, teď si nebyl jistý tím, co měl Soubi v plánu dál, ale miloval ho, a když mu to nedokáže říct, tak proč mu to alespoň nedokázat? Vždyť Soubi byl po celých těch pět let tak trpělivý, strach musí stranou, běželo Ritsukovi hlavou a pokusil se co nejvíce uvolnit.
Agatsuma si naslinil jeden ze svých prstů a pomalu jím začal do Ritsuka pronikat, potom přidával další, aby si Aoyagi zvykl, když už byl dostatečně připravený, Soubi se dovysvékl a pomalu do něj pronikl. Ritsuka pevně stiskl rty, jakou pocítil náhle bolest, měl co dělat, aby mu nevhrkly slzy do očí, ale po chvilce se uklidnil, když ho začal konejšit Soubiho hlas a jemné pohyby prstů v jeho vlasech. Cítil, jak bolest ustupuje a nahrazuje jí slast, to jak Soubi přiráží, úplné spojení jejich těl, zažíval nový, a tak krásný pocit, bylo to něco až nepopsatelného. Po mnoha dalších přírazech Soubi vyvrcholil, pomalu se z něj vytáhl, lehl si vedle Ritsuka a hladil ho ve vlasech. Oba zhluboka oddechovali a šťastně se usmívali. Splnilo to jejich toužebné představy, co splnilo, předčilo.
Ritsuki si po chvíli sáhl na svou hlavu, ale nic nenahmatal. Jeho kočičí ouška byla pryč, stejně tak jako ocásek.
"Děje se něco?" Zeptal se Soubi, když si Ritsuka stále sahal na hlavu a v obličeji měl zamyšlený výraz.
"Já jen, že tohle nikdo nepřehlédne." Zašeptal.
Soubi se uchechtl a přitáhl si ho do náruče.
"Raději bys měl teď spát." Políbil ho do vlasů a jemně ho hladil po zádech.
Ritsuka se jen víc přitiskl a usnul.

Když se ráno vzbudil, Soubi tam už nebyl. Zadíval se na noční stolek, na kterém bylo psaníčko, rozevřel ho a přečetl si vzkaz.
"Včera to bylo nádherné, miluji tě Soubi." Stálo v něm.
Ritsuka se pousmál, vstal, oblékl se a vydal se do koupelny. Prohlížel se dlouhou dobu v zrcadle.
"Jak tohle vysvětlím?" Řekl tiše zoufale a hladil se svou rukou po hlavě.
Sešel dolů na snídani a opatrně pozdravil svou matku. Otočila se na něj a s vytřeštěnýma očima upustila na zem tác s připravenou snídaní. Ritsuka se lekl, když viděl v její tváři opět ten známý nepříčetný výraz.
"Ri-Ritsuko!" Vykřikla koktavě a začala se třást. "Ty-ty nejsi můj Ritsuka!" Zakřičela.
Ritsuka se rychle raději rozeběhl do svého pokoje, vzal si věci do školy a vyběhl z domu ven.
Jakmile dorazil do třídy, všichni se na něj dívali a něco si šeptali. Ritsuka si jen povzdychl a posadil se do své lavice.
"Ahoj Aoya-gi… kun." Zarazila se Yuiko s ruměncem ve tvářích, když ho spatřila.
"Ahoj Yuiko chan." Pozdravil jí s rozpačitým úsměvem.
Růžovovlasá dívka na něj jen zaraženě hleděla s pusou dokořán, ticho protrhl až školní zvonek, oznamující hodinu a vcházející sensei.
"Dobré ráno třído." Pozdravila všechny přítomné a její pohled upoutal Aoyagi.
"On, on nemá uši!" Vykřiklo její já v duchu. "Což znamená, že jen já snad zůstanu starou pannou navždycky." Zamrmlala a neuvědomila si, že mluví nahlas, všichni jí samozřejmě slyšeli a propukli v nehorázný smích. Jejich sensei bylo sice už osmadvacet, avšak měla stále svá ouška a ocásek. Sensei zrudla a vyběhla ven ze třídy.
"Způsobil si tu pěkné pozdvižení Aoyagi." Řekl jeden z jeho spolužáků, nepřestávajíc se smát.
Ritsuka jen protočil oči v sloup, povzdechl si a složil obličej do dlaní.

"Vypadá to, že máš dneska nějak dobrou náladu, stále se jen usmíváš, co tě tak potěšilo?" Ptal se s nanukem v puse Kio, rozvalující se na gauči, pozoroval usměvavého Soubiho, jak maluje nějaký svůj obraz. "Tak koho si přefikl?" Zeptal se, když mu Soubi jaksi neodpovídal.
"Nikoho jsem nepřefikl, ale miloval." Usmál se na něj hloupě.
"Neříkej mi, že…" Zarazil se. "Ty hentai!" Vykřikl.
"Proč hentai? Vždyť už mu je sedmnáct a ne dvanáct, jako když jsem se s ním seznámil." Ohradil se dotčeně Soubi.
"Ale, ale…" Nevěděl co říct, a tak raději sklapl, musel uznat, že Soubi má pravdu, vždyť on sám o to přišel, když byl v podobném věku, spíš teď jen žárlil.
Někdo najednou zaťukal na dveře. Soubi si sundal svou zástěru, odložil paletu a štětec a vydal se ke dveřím. Když je otevřel, nehorázně zbledl a jeho úsměv se vytratil.
"Ale to není možné." Pomyslel si a díval se s vytřeštěnýma očima na osobu před sebou.

Vyšel ze školy a už z dálky viděl, jako vždy dlouhovlasého světlovlasého muže s cigaretou v puse.
Vydal se za ním s úsměvem a sám od sebe ho políbil, avšak Soubi byl nějaký divný, sice se do polibku zapojil, ale bylo v něm cosi chladného.
"Soubi co se děje?" Zeptal se Ritsuka nejistě a díval se mu do očí.
"Ale nic." Odvětil jen. "Pojď, mám pro tebe překvapení." Chytil ho s úsměvem za ruku a táhl ho do parku.
"Jaké je to překvapení?" Zeptal se nadšeně Ritsuka a rozhlížel se po liduprázdném parku.
"Tady." Ozval se za ním hlas.
"Ten hlas, ale to přeci není možné." Pomyslel si a přejel mu mráz po zádech.
S vyděšeným výrazem se pomalu otočil na dotyčnou osobu, nepřeslechl se a jeho hlas si pamatoval dobře…
"Seimeii?" Vydal ze sebe přiškrceně. "Ale vždyť ty jsi…"
"Mrtvý?" Dodal za něj. "Ano i ne." Řekl jednoduše a pokrčil rameny.
Ritsuka na něj jen nechápavě hleděl.
"Nemusíš to pochopit bráško." Řekl s úsměvem. "To mě ani neobejmeš?" Zeptal se dotčeně.
Jeho mladší bratr k němu pomalu přistoupil a roztřeseně ho objal. Seimei ho pohladil po hlavě.
"Ale copak to vidím?" Odtáhl se a pořádně si ho prohlédl. "Tady nám někdo dělal nemravné věci." Řekl s úšklebkem a díval se z Ritsuky na Soubiho a opačně.
Jeho bráška mírně zčervenal.
"No nic." Poodstoupil od Ritsuky . "Přišel jsem kvůli něčemu jinému, Soubi?!" Řekl mírně panovačným hlasem.
Kolem nich se rozprostřela tma. Ritsuka se na ně jen nechápavě díval.
"Co se to tady děje?" Zeptal se zděšeně.
"Soubi?!" Jakmile to dořekl, Soubi chytil Ritsuku v řetězech, které mu velice ubližovaly.
"Proč?" Zeptal se se slzami v očích mladší Aoyagi.
"Musíš zemřít Loveless." Řekl chladně Seimei.
"Ale proč? Vždyť jsi můj bratr." Vzlykl, ani ne proto, že ho jeho bratra teď z nějakého důvodu nenávidí, ale proto, že k tomu využívá Soubiho a ten ho poslouchá.
"Už nejsem tím, kým jsem býval." Ušklíbl se.
"Soubi!" Křikl znovu a řetězy se začaly více stahovat.
"Soubi? Proč? Já myslel, že mě miluješ." Řekl zoufale a svezl se na kolena na zem.
"Vždyť jsi Loveless, což je nemilovaný, jak by tě mohl milovat?" Zasmál se strašlivě Seimei.
"Miluji tě Soubi." Vydechl slabě Ritsuka.
Agatsuma se zarazil, vypadalo to, že s něčím uvnitř sebe bojuje, najednou otřepal hlavou a řetězy zmizely, přiskočil k němu a vzal zraněného Ritsuku do náruče.
"Odpusť." Řekl jen Soubi a ukápla mu slza na tvář mladšího Aoyagiho.
Bylo to poprvé, co ho viděl plakat, vždycky byl tak silný, musel se nad tím pousmát. Natáhl ruku a jemně ho pohladil ho chladnoucí rukou po tváři, díval se mu do očí a poprvé a naposledy vyslovil ta dvě slůvka:
"Miluji tě." Zašeptal ztěžka, zavřel oči a jeho ruka spadla bezvládně podél těla.
"Ne, ne to ne, Ritsuko, no tak otevři oči, tohle mi nemůžeš udělat." Třásl s bezvládným tělem, odhrnul mu vlasy z čela, pak ho na něj políbil a mírně se s ním kolébal. "Odpusť." Šeptal stále dokola.
"Sbohem Soubi." Rozloučil se jen Seimei a zmizel, zanechal tam Agatsumu samotného se svým smutkem.
Temnota se rozpustila a on tam dál seděl s bezvládným tělem v náručí.
"Slíbil jsem ti, že kdyby se vrátil tvůj bratr, zabil bych nejdříve sebe, nedokázal jsem to, podlehl jsem jeho příkazům a zabil tě, miluju tě Ritsuko, a nikdy nepřestanu." Otřel si své slzy, zavolal mobilem pomoc a zmizel pryč.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Klapča SBééénko Klapča SBééénko | Web | 24. dubna 2009 v 20:33 | Reagovat

omluvu příjmám... Už se těším :) Mooooooc pěkná povídka jinak :) Na koncu su se rozplakala ;(

2 Klapča SBééénko Klapča SBééénko | Web | 24. dubna 2009 v 20:34 | Reagovat

Jináč... První coment '-' :)

3 tess tess | Web | 24. dubna 2009 v 22:26 | Reagovat

teda. tohle mě prostě dostalo. na konci sem bulela jak malá. kapesník nestíhal utírat slzy.
bylo to krásný.

4 suzu-chan tvo SBčko suzu-chan tvo SBčko | Web | 25. dubna 2009 v 8:18 | Reagovat

Bylo to hezké , sice ne úplně podle mích představ , ale rozhodně mě to upoutalo .
Ale i přesto , že to bylo krásné se mi zdálo , že jsi ten konec tak trochu odflákla . Že tě to prostě přestalo bavit psát a tak jsi to udělala v rychlosti ( ale každý má své chybičky , že ?! ).
I přesto to bylo krásné a já si myslím , že je to nádherná povídka .
Samozřejmě děkuji ....

5 terkic terkic | 25. dubna 2009 v 13:17 | Reagovat

[4]: no musím uznat že ten konec není nic moc, ale nebylo to tím, že by mě to nebavilo, vlastně jsem nad tou povídkou strávila dobrovolně dva dny:D jen mi ten konec už nešel vůbec z hlavy a nevěděla jsem co psát dál:( ale tak aspoň že tě to upoutalo:)

6 alexeja-nikita alexeja-nikita | Web | 25. dubna 2009 v 20:15 | Reagovat

Mě se to moooc líbilo a hrozně mě to rozveselilo, aspoň něco po nějaké době :(

7 alexeja-nikita alexeja-nikita | Web | 25. dubna 2009 v 20:16 | Reagovat

Heh, já to chci uvést na pravou míru, uvědomila jsem si jak blbě to znělo :D Samozřejmě že to bylo smutné, ale povídek na Loveless je celkem málo, tak proto :D

8 Mekare Mekare | 23. prosince 2009 v 11:46 | Reagovat

ja zboznujem smutne konce.. bolo to krasne..

9 Fumiko-chan^^ Fumiko-chan^^ | Web | 23. prosince 2010 v 20:31 | Reagovat

da da da, nelíbilo se mi to, ten konec, no nevím, jinak si odvedla docela dobrou práci :) začátek se mi líbíl. konec mi taky připadal tak trochu, jako by tě to už nebavilo. nevadí :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama